Kapitola XIX. - Míče letí vzhůru

čtvrtek 3. březen 2011 21:03

Všechno se dá zvládnout! A dokonce tak, že si dáte brankářský duel s přítelem z reprezentace. Sice jsem byla raněna, ale pak jsem už měla takovou silnou chuť si zaběhat a zaskákat... jej... No rehabilitace byla úspěšná. Ale cestovat se Slavenem... NE DO PO RU ČU JI :))

„Jo, a Ante, to je pěkný kvítko.“ Popíjím víno s Kubicou a Láďou u nich na verandě jejich nového domu se zahradou, kočkou Panem Ketem a agamou vousatou Árijkou.

Láďa je mírně mimo: „Jakej zas Ante?!“ Ptá se zmateně.

Všechno musím vyprávět znova, protože Ládík není v obraze. Takže to vezmu zkratkou a už jsem zase tam, kam jsem se chtěla dostat. Totiž, že jsem se dostala do kasáren přes zákaz nevodit tam žádné civilisty. Samozřejmě, nevypadala jsem jako civilista, nýbrž mi Arbi, tak mu totiž řikám, sehnal vojenskou uniformu a boty. Takže všechno štimalo. A když chtěl někdo něco říct, že tam nemám co dělat, musel se spokojit s vysvětlením od seržanta, že jsem zobák. A že mě má na starost, aby mi všechno ukázal.

„Jo…“ Zasním se. „Arbi je jinej…“

Láďa mě vrátí zpět na zem: „Ale co Slaven?“

To byla otázka.

„Toho si vezmu.“ Usměji se. „A pokusíme se o další štěstí v našem životě.“ Na něco si vzpomenu: „Jo, Kubí, chtěla bych tě požádat, jestli bys to přijal, že bys byl můj svědek.“

Kubica mírně nadzvedne obočí: „Já?“

Pozvednu sklenku vína: „Ano, ty.“ Nasadím obličej typu „tak co, bereš to, nebo mě necháš ve štychu“ a Kuba přikývne.

A Ladislav se přidá k nadšenému přiťuknutí. „A koukej, ať ta svatba za něco stojí, jinak nepřijdu.“

 

Sedím na zahradě. Už je krásně. Červen, sluníčko připaluje a náš bazén se příjemně blyští třpytivou vodou, kde si rehabilituji svou nohu. Ještě pořád musím chodit o berličce, ale už to vypadá, že bych mohla i bez ní. Cítím se jak doktor House.

Nikdo mě neotravuje a já si mohu v klidu lehnout na lehátko a zavřít oči. A přemýšlet. Znáte takové to přemýšlení, kdy si lehnete na sluníčko, zavřete oči a najednou koukáte, že jste usnuli? No tak to je u mě v na denním pořádku. Usnula jsem.

Zdál se mi sen. Nebyl ani tak podivný, ani zvláštní. Byl takový… normální. Avšak, nesl na sobě nějakou symboliku…

 

Najednou jsem se ocitla na Poljudu, kde je několik tisíc fanoušků, ale nevydávají ani záchvěv zvuku. Křičí, dupou,  tleskají, ale nic neslyším. Stojím na ochozu, pár schodů nad tunelem pro hráče. Můj pohled zaletí k hrací ploše, kde běží za míčem. Ale vlastně neběží. Stojí. Jakoby se zastavil čas. Nikdo mě nedrží, tak se jdu podívat přímo na hřiště.

Poznávám jednotlivé fotbalisty, ale něco mi tu nehraje. Už to vím. Nemají na sobě bílé dresy a navíc jsou z úplně jiných klubů. Například tady – Joe Šimunić z Hoffenheimu. Nebo támhle Ivica Olić z Bayernu Mnichov. Ale on tam je ještě někdo. Spolu s nimi tam ve vzduchu visí Slaven Bilić nakopávající levačkou míč.

Odložím hůl a sundám míč ze vzduchu, abych jej položila do rukou brankáře.

Scéna se promění.

Znova stadion. Znova se kolem mě strhne vřava ryčících lidí na ochozech za mou sítí. Stojím na pozici brankáře a opírám se o berli.

„Odhoď berli. Ta ti moc nepomůže.“ Ozve se přede mnou silným a zřetelným hlasem. Vidím Marka Perkoviće. Připravuje se na pokutový kop, aby mohl skórovat.

Oponuji mu: „Ale já tu berli potřebuji. Bez ní se pořádně nepostavím.“

„Odhoď ji.“ Opakuje mi. „Nerad střílím na mrzáky, když vidím, že to mrzáci jsou.“ Ošklivě se zašklebí.

Dotkl se mého citlivého místa. Mrzák mi nikdo řikat nebude. To ať se s tím rozloučí. Rezolutně pohlédnu na hůl a pomyslím si: „Už ne.“ A už letí mezi lidi, kteří se po ní natahují, jako kdyby to byla cenná trofej.

„Tak si na mě pojď, Thompsoníčku.“ Ucedim mezi zuby a přičapnu si…

 

„Zlato, probuď se!“ Třese se mnou můj snoubenec.

Zmateně se kolem sebe rozhlédnu, protože jsem zpět na klidné zahradě obklopené stromy, na zelené trávě a na lehátku.

„Vzbudil jsi mě hodně blbě.“ Procedím skrze zuby a zvednu se na nohy. „Co jsi potřeboval?“

Slaven na mě zůstává civět. „Jenom… Kde mám své červené ponožky…“ A vůbec neví, co dál říct.

Rozhodím rukama: „Ježiši marjá! A kvůli takovýhle konině jsi mě probudil?“ Zaklesnu si ruce v bok. „Pojď se mnou. Budou někde v tvým neuklizeným šuplíku.“ A rázným krokem si to namířím do domu. Slaven se ani nepohnul. Jen stočil udivený pohled na holi vedle sebe. Potom se také postaví a odejde dlouhými kroky domu. Je zvědavý.

Najde mě v ložnici, jak se mu hrabu v šupleti. Nakonec je celá rozčilená najdu a strčím mu je pod nos: „Vidíš? Tady jsou!“ Znova kritickým pohledem sklouznu k šuplíku: „Vyházej si to. Polovinu věcí už nenosíš nebo je to děravý jak cedník.“

Je překvapený. Ne ponožkami.

„Ehm.. Lásko?“ Zkusí nejdřív jemně.

„Co je?!“ Vyštěknu.

„Já jenom…“ Neví, jak to říct. „Uvědomuješ si vůbec, že stojíš?“

Pro změnu se zarazím já: „No samozřejmě, že stojím. A co?!“

Pokračuje: „A že stojíš… bez berle, to ti jako jen tak mimochodem nedošlo.“ Skončí ironicky a opře se o zárubeň dveří.

Do mě uhodí blesk. Uvědomím si, že v rukou nemám nic, kromě smotaných ponožek pro štěstí, a že doba chození o holi je… Prostě pryč. Podívám se kolem sebe. Zkusmo vykročím a vyskočím. Na zem dopadnu s žuchnutím, ale ne na zadek!

„Slavene!“ Vykřiknu. „Já můžu chodit!!!“

Usměje se a v očích mu září jiskřičky: „Viděl jsem.“

„A proč jsi mě nezastavil a neřekl mi to hned.“ Ptám se ho ještě pořád roztřesená a naplněna štěstím tím zázrakem.

„Za prvé,“ vypočítává, „jsi mě nepustila ke slovu. A za druhé jsem byl překvapený, že tě vidím bez hole, jak si to naštvaně štráduješ sem nahoru.“

Skočím mu kolem krku: „Bože, Slavene, Bůh mi pomohl!“

„Ano, pomohl ti.“ Políbí mě. „Modlil jsem se za tebe.“

„A ne jenom ty. Víš, zdál se mi sen.“ Prozradím mu.

Dívá se mi do očí: „Vážně? Tak povídej.“

Posadíme se na postel a já se rozpovídám o fotbale, o našem kádru a o různých týmech. Ale potom se zmíním o Markovi.

„Tak on ti řekl, ať ji odhodíš?!“ Masíruje si kořen nosu Slaven. „To se mi zdá strašně… Divný.“

„Proč divný?!“ Otevřu teď pusu.

Jednoduše mi odpoví, že nevěří věšteckým nebo zázračným snům. I když by tohle vysvětlovalo tu náhlou změnu, že z poraněné nohy je zdravá a silná.

„Nebo to může být i psychický.“

Přikývnu. Myslím si svoje, ale nepovím mu to. On to stejně ví. Ale psychicky by to taky mohlo být. To se mi stalo už několikrát. Jenže tohle nemohlo jen tak …

No. Co bych vám neprozradila. Jednou to bylo, když mi bylo pět. Cucala jsem si palec, všelijak mi ho obvazovali, strkali do pepře a barvili fialkou. Ale už jsem taky nechtěla, abych si ho cucala. Jenže zvyk byl zvyk. Ale zvládla jsem to. Přinutila jsem se.

Zpět do přítomnosti. Slaven mě obejme a řekne, že je strašně rád, že už chodím bez berle. Je to zase věc, která nás stmeluje dohromady.

„A ještě jedno překvapení pro tebe mám.“ Usměje se ještě širším úsměvem.

„Jaký?“ Už zase na něj hledím s napětím.

Políbí mě. „No, už máme zablokovaný datum svatby. Jak jsi chtěla.“

Vjede do mě strašná energie a musím ho povalit na postel.

„Vážně se to stane už příští rok na moje narozeniny v březnu?“ Pořád tomu nemohu uvěřit. Já se opravdu budu vdávat ve svůj vysněný den a rok. Přesně řečeno: 1.3.2013

 

Tentokrát jedeme na pracovní cestu oba dva. Letíme do Mnichova, odkud se potom pojedeme podívat do Hamburku a potom se odporoučíme do Stuttgartu. Vezmeme to i přes Belgii do Francie, přesněji řečeno do Lyonu, kde hraje Vedran Runje. Toho mám moc ráda. A nakonec to smýkneme přes Vídeň, protože si chceme popovídat s Nikem Kovaćem. Dlouho jsme ho neviděli, co ukončil svoji reprezentační a fotbalovou kariéru.

HNS nám rezervuje místa v pěkných a čistých hotelech. Nejsou to nejluxusnější věci. Na to náš svaz tolik peněz nemá, ale například Stella Maris v Hamburku byl nádherný hotel. Tam jsme byli jako doma. Jenže jsme tam zůstali chviličku. Slaven půjčil auto na cestu do Bavorska do Mnichova, protože tam se máme sejít s Oličem a Praničem. Musíme tam být do oběda, takže žádné zdržování nákupy. To byla taky cesta. Slaven je jeden z těch řidičů, co když dostanou do ruky volant nějakého rychlého auta, vymáčkne z něj maximum. A na německých dálnicích to dával pěkně najevo. Jen si to představte – já bych jela 100 v očích smrt a on si to hasí 200 km/h a ještě si u toho v klidu hvízdá. Následuje kontrola na tréninku a pak znova nasedat a letíme do Lyonu, kde má sídlo fotbalový klub Olympique Lyon v němž hraje Vedran Runje na pozici brankáře.

„Ty bláho, čau Slavene.“ Plácnou si při pozdravu. „Míšo.“ Ukloní se. „Jsem rád, že vás vidím.“

Vždycky byl takovýhle gentleman, když mě viděl. Dělalo mu to v minulosti velký problémy, když jsem poprvé nastoupila na hřiště a věděl to. Měl pocit, že mě má bránit. Tak jsem mu to rázně vysvětlila a potom se ke mně choval jak k ostatním spoluhráčům.

Slaven pozoruje trénink a jednou oči zalétnou až ke mně, kdy mám nutkání vběhnout na plochu a připojit se ke klukům. Tak strašně bych si chtěla zase zahrát. Jenže mě zastaví.

„Nechoď tam. Už nejsi Noël.“

„Ale mě to chybí! Tak hrozně moc mi to chybí.“ A smutně pozoruji právě skákající chlapy.

A Slaven nic. Jenže pak si vyčíhám příležitost. Odchytím si Vedrana a s tím, že budeme ještě jeden den ve Francii, se s ním domluvím na takovém přátelském utkání. Brankář proti brankáři.

„Tak to jsem na tebe zvědavý.“ Směje se. „Ženskou bránit jsem ještě neviděl.“

„Jenže já jsem byla brankář.“ Nadmu se.

Vedran mě popíchne: „Chudák tým, který tě tam postavil. Tys musela bejt díra.“

„Jaká díra?“ Zajímá se Slaven, který se k nám připojil. „O co jde?“

Děláme jakože nic, ale před ním se nic neututlá. Rozhodl se téměř okamžitě: „Já se přidám a budu taky střílet góly!“

Nemůže se mu to zazlívat. Vždyť je to už pár let, co nedal jediný gól do brány. Je to „jenom“ trenér a o takovýchto slastech si může pouze nechat zdát.

I tak se stalo, že ve večerních hodinách nastupujeme jenom tři – Slaven v teplákovce, Vedran se zlatými kopačkami a dobře padnoucímu dresu a já v ohromném triku a stejně velkýma trenkama, které mi půjčil právě Vedran, abych se mohla lépe vžít do role brankáře – na domácí stadion Olympique Lyon. Kdyby hrála muzika, byla by to taková, která by ohlašovala tři hrdiny jdoucí na poslední soud. Teď si dělám srandu. Ale je fakt, že já a kolega to bereme osobněji než Slaven, který se pouze uvolil být svědek výhry vítěze. Ať už ženského či mužského pokolení.

Vedran táhne ohromnou síť s míči, kterou pustí na zem. Jednu loptu mi hodí, další si vezme můj muž pro sebe a třetí si chytí Vedran sám. Kluci si hrají, jen tak. Já si naklušu k bráně. Protahuji se, čekám. Jenže chlapi nic. Když se postavím do pozice „sedící slepice“ a čekám, říkám si: „Zase dělají ten jejich starý trik.“

A opravdu. Jakmile udělám to, že jdu k postranní tyči, Slaven a Vedran si nahrají a rozeběhnou se na bránu. Zbystřím to a jak Slaven vypálí levačkou, míč jde falší doprava do kouta. Natáhnu se po něm v poslední chvíli a vyrazím jej!

To naštve.

Brankář Lyonu si s ním vymění udivený pohled. Tohle mělo přece vyjít. Že by byla tak dobrá? Uvidíme.

Tohle si přibližně říkal Vedran, když mi vyhlásil válku. Kdo vychytá tři míče, je vítěz a kupuje tomu druhému pivo. Slaven byl ze zápasu brankář vs. brankářka vyšoupnut. Jenom sbírá míče a dělá svědka a rozhodčího.

Do brány se postaví Runje: „Tak mi to sem pošli.“ Vycení zuby.

„Tak kam ho chceš?“ Zvolám a posměšně si odfrknu.

Ukáže do horního levého rohu.

Přikývnu a rozběhnu se. Naběhnu si dva metry před něj, udělám stylovou otočku a lupnu mu to tam pravačkou! Je tam ani nemrknul. Vyskočím do vzduchu a udělám kotoul. Pak se na něj podívám a roztáhnu ústa v pohrdavém úsměvu.

Vedran se naštval. Teď si stoupne on na začátek velkého vápna a ukáže mi směr vlevo. Přikývnu.

„Beru na vědomí.“ Přičapnu si. Ale myslím si něco jiného. Jenže to, co předvedl, to mi rozum stál; chlap ve zlatých kopačkách nabral rychlost a nakopnul míč takovou prdou, že jsem radši uhnula. Nechtěla jsem být o hlavu kratší.

„Takhle se to hraje!“ Jásá Slaven. „Dobře jsi jí to ukázal Vedro.“

Teď mě naprdne.

„Náhodou Slavene, nemam být já ta úspěšná, který přeješ všechno nejlepší?“ Podívám se na něj. A on? On vycení zuby: „Sice tě mam rád, ale Vedran je lepší brankář než ty.“

To přehnal chlapeček.

Následujících deset minut bylo o tom, koho by vyhlásili brankářem roku. Vedran a já jsme se překonávali. Něco jako Myhill v zápasu Tottenham – Hull. Ten chlap dokázal vykýt tolik zákroků, že byla radost se dívat. Ale co teď předvádím já osobně, to by ani náš Čech nedokázal. Upřímně – nevím, jak se mi to povedlo, ale vyskočila jsem do vzduchu a chytila míč. Přitom jsem se skulila do kotoulu a na zemi se rozbalila a skončila na kolenou.

„Ty nejsi ženská!“ Vypískne Vedran. „Ty jsi zázrak!“

„To se ještě uvidí.“ Zabrblám v úžasu, když se připravuji na svůj poslední kop.

Marné to nebylo, ale bylo to moc slabý. Špatný centr. A pak jsem se s ním vyměnila, přičemž mě odrovnal. Bylo jasné, že vyhrál. Pomalý míč mezi nohy. Ježíši Kriste! Jak já si nadávala.

Při odchodu ze hřiště mě Vedran zahrnoval poklonami a komplimenty. Červenala jsem se jako rajčátko a Slaven se spokojeně uculoval. Věděl, že mi to dělá dobře a věděl taky to, že po tomhle jsem dlouho toužila. Ukázat Vedranovi, že nejsem zas tak špatná v bránění.

„Jestli ještě budeš ve formě a nebudeme mít bejbu, tak tě na mistrovství Evropy prohlásím brankářskou jedničkou.“ Pošeptá mi do ucha tak, aby to i Runje slyšel.

„Já to slyšel.“ Ohradí se s úsměvem.

„To taky je motivace bratře.“ Usměje se rovněž Slaven.

 

V únoru se už všechno točí kolem svatby. Už jsem si byla vybrat svatební šaty, musela jsem poslat pozvánky a Slaven se byl podívat do Splitu, jestli je volný stadion na pátek od deseti ráno. V devět máme naplánovaný obřad v kostele svatého Duje a pak se přesunujeme na Poljud, kde bude jenom takový doplněk, kdy se oblékneme jako fotbalisti a oddá nás Stipe Pletikosa v bráně. Svatebčané budou stát na tribuně a mávat transparenty jako při zápase. Už jsem to všechno připravila.

Pozvánky měl na starosti on, takže jsem si s tím starosti nelámala a radši se vrhla na připravování oběda. Nesměla chybět typická knedlíčková polévka, kterou uvaří moje babička. Mamka se Slavenovo mamkou udělají spojenými silami dvoupatrový dort ve tvaru míče a trávníku. Otec, pan Bilić se postará se Slavenovým bratrem o pečínku jehněte, která bude zlatým hřebem. U nás je prase, u nich zase jehně. Nezvyklé ale výborné. Všechno se to bude podávat v restauraci, kterou vede bývalý reprezentant z let 98. Aljoša Asanović a veliký přítel Slavena. K tanci a poslechu bude hrát skupina Kampanel. Bude to moc pěkný večer. Laděn bude do Dalmácie. A Čech. Protože přijede Vinko a jeho skupina lidových tanců z Gradište a předvede nám na moji počest české tance. Už jsem nedoufala, že mi udělá takovou radost, ale stalo se…

„A táži se vás, slečno Michaelo Rejzková, berete li si dobrovolně zde přítomného pana Slavena Biliče za svého právoplatného manžela, kterého budete milovat a ctít po zbytek svého života dokud vás smrt nerozdělí?“ Říkal mi právě kněz a já měla zvláštní pocit v břiše.

Slovní spojení „celý život“ se zdá tak dlouhý, ale když se zamyslím, že celých těch pět let uteklo jako stádo vyplašených koní, tak to není tak dlouhé. Život je vlastně strašně krátký na to, abychom si jej pořádně užili. Ale stojí to za to. Proto jsem poprvé přede všemi řekla své jediné a tolik očekávané slůvko: „ANO.“ A tekly mi slzy po tváři. Nakonec jsme si vyměnili svatební prsteny a políbili se.

Mamka a taťka, ať byli zatvrzelí proti Chorvatům jak chtěli, taky brečeli. Ségra a babičky s dědečky taky. Byli šťastní a smutní. A nejvíc se veselili na zábavě. Moje české kořeny tu zapustily kořeny. A hodně pevně se uchytily.

Na slavnosti byli i kluci z Rawbau a ještě všichni fotbalisti a házenkáři z reprezentace, které jsem měla tu čest poznat a zjistila jsem, že to jsou praví kamarádi. Nikdy nezkazili žádnou srandu. Pak se mi tam sešli vojáci, kteří nám odpálili čestnou salvu, když jsme vyšli z kostela a prostě všichni, kterých jsem si vážila a které jsem milovala. Nezapomenutelné. Nádherné okamžiky…

Musím utřít slzu. Jsem sentimentální. Ale zkuste si vzpomínat a projít všechny zážitky od počátku knihy a zjistíte, že je nejde bez pohnutí pročíst a znova prožít. A jo! Ještě jsem vám něco zapomněla říct – měsíc po svatbě jsem se dozvěděla radostnou novinu. Hádejte co: čekala jsem miminko! Povedlo se nám to. A teď se jenom klepu na mistrovství světa v házené. Proč v házené? Ale to je další příběh…

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy