Kapitola XI. - Noël Garçon

sobota 12. únor 2011 15:07

Jejda. Tady je zase nové jméno. Patrně francouzské. A pěkné. no tedy, musím říci, že jsem z něj byla úplně odvařená, protože jsem si ho vymyslela sama a s ním jsem se chtěla dostat do reprezentace... No totiž ona byla uzavřena sázka - pokud budu vypadat jak chlap, tak mě Slaven obsadí na místo útočníka. Když ne, holt popušim :)) Ale no ... radši jsem ticho :)

 

D

va měsíce na to se už vše připravuje na jarní sezónu. Probouzejí se čerstvě zelené trávníky, zahlazují se drny, které se tam nadělaly předtím, zkracují se kalhoty i sestřihy fotbalistů. A také se připravují nové reprezentační dresy.

Fotbalový svaz měl takový nápad, že by fanoušci poslali své návrhy a oni by poté, co by si je prohlédli, vyhlásili vítěze a poslali mu první trikot s jeho jménem. Docela pěkné, nemyslíte?

Vůbec se ke svým fandům chovají docela hezky. To se mi na nich líbí. Neberou je jako něco podřadného, ale Chorvati s nimi mluví a pořádají pro ně různé zábavy. Dokonce pro ně dělají i pravidelný turnaj! To je tedy něco.

Mistrovství světa se ale blíží a já s ním pořád nehovořila o tom plánu. Jenže ono se o tom ani mluvit nedá. Vždycky totiž, když jsme u mě, tak máme úplně jiné starosti. A vsadim se, že víte oč se jedná. Nemusím se o tom sáhodlouze rozepisovat. Jestli to nevíte, tak vám doporučuji obrátit se na vysvětlení k mamince a tatínkovi. Ti vám zase budou vysvětlovat něco o kytičkách a včeličkách, takže jste zase tam, kde jste byli. Nevíte absolutně nic.

Slaven má úplně sladkou dcerku. Je jí deset a on, když ji spatří, musí se usmívat. Není to už ten drsný rocker, ale krotký otec, který své dceři dá cokoli si jen přeje. Dokonce se i pitvoří! No to mě podržte. Fakticky je roztomilý. S dětmi to umí. Stačí mu jen, aby se mu podívali do očí a hned je uhrane.

Okamžitě spí. Skvělý to otec. Hm… Pomalu si říkám, že by už mohl nastat čas… Ne! Biologické hodiny nechám ještě pár let tikat.

Už ale dost o miminech, dětech a mateřských pudech. Na ty mam času dost. No ne?

Pravidelně domů píšu e-maily a skutečnost, že se máme se Slavenem více než rádi, tátu moc nenadchla. Ne jenom, že je to Chorvat, ale je ještě o dvacet let starší jak já! Vůbec se rozčiluje nad tím, že je to všechno verbež černá a jogurtová. Já si to nemyslím. Už jsem to psala výše a nebaví mě to rozepisovat pořád do kola jak blbeček. Je to můj vztah a já vím, co je pro mě nejlepší. A ještě tomu nasadil korunu tím, že pokud si ho budu chtít vzít, tak ho do Chorvatska nedostanu ani tím, že pro něj pošleme zlatou limuzínu. Tak je zatvrzelý. Ale mamina mi přeje štěstí. Ona to vidí jinak. Jen si na sebe mám dávat pozor, že tihle starší muži hledají pouze povyražení a jinak své přítelkyně brzy nahrazují mladšími. A ségra? Ta mě taky podpořila, ale nevyjádřila se, jestli je ráda nebo ne, protože jí je to úplně jedno. Hlavně abych měla mozek na pravym místě. A jo, ano. Prý je ráda. Že jsem našla toho, kdo je do mě až po uši zamilovaný.

Svatbu nehrotím. Ještě je času. Kdo ví, co bude třeba za dva roky. Třeba se rozejdeme a já se vrátím do mé pravé domoviny slovanské. Do Čech. Jenže tohle je v daleké budoucnosti. Řeším radši přítomnost. A ta je právě v posteli u něj ve vile.

„Ty, Nano,“ dívám se do stropu, „co kdybych na tom šampionátu hrála s váma?“

Otočí ke mně hlavu a líně otevře oči: „Vždyť víš, že to nejde, ty moje malá navijačice.“ Zívne si. „Mezi muže nesmí žena. To by potom měl kouč velký problémy.“

Dívám se mu nyní do očí, nadechnu se a vysypu ze sebe ten nápad: „Ale já bych nechtěla hrát jako já. Jako ženská. Vymyslela jsem, že bych mohla být muž.“

V momentě je jeho únava pryč a on se směje jako blázen: „Tak tohle je ten nejpraštěnější nápad, jaký jsem kdy od tebe slyšel!“ Utírá si slzy z očí. „A že jsem jich teda už slyšel hodně, ale tohle je bláznivina, jaká se ničemu nevyrovná.“ Teprve až se trochu uklidní, zeptá se věcně: „A jak bys to chtěla provést? Vždyť je to technicky nemožné.“

Vysvětlím mu, že bych si sestříhala vlasy na takovou délku, jakou nosí chlapi a stáhla si prsa stahovacím obinadlem. Už jsem to zkoušela a vypadám asi tak, jako kdybych cvičila deset let s činkami. Ale jde to. A když mám na hlavě čepici, tak mě tuplem nikdo nepozná.

Slaven nad tím nevěřícně kroutí hlavou: „Hele, tak to chci vidět.“ Chvíli přemýšlí a dodává: „Když tě opravdu budou mít chlapi za kluka, tak tě jmenuji do základní sestavy jako skvělého útočníka. Ale jestli ne, tak se budeš muset spokojit s týmem žen. Vsadíme se?“ Mrkne a napřáhne ruku.

„Přijímám! Jelito, kopyto, platí to.“ Stvrdím naši dohodu českým říkadlem.

Jenže jak Slavenovi podám ruku, už mě nepustí. Hrajeme si a je vidět, že jsme fotbalem už opravdu nemocní, protože když sexujeme, říkáme tomu „hrát ligu.“ Blížíme se k pokutovému území, kde je pokus vstřelit branku nebo že je míč uklizený za gólmanova záda. A to byl Slaven prosím pěkně obránce. Měl by spíš svatyni hlídat a ne ji dobývat. Sex je prostě naše soukromé hřiště a fotbalový zápas v jednom, kdy tým Chorvatů vždy vyhraje.

„Miško, to se ale budeš muset stát Chorvatkou, abys mohla reprezentovat naši krásnou zemi.“ Vstane a oblékne si trenýrky.

Já se pořád válím v dece a dojde mi to až teď: „No jo. Jé, to bude zase papírování.“ Natáhnu se na záda. Jenom netuším, že se mému partnerovi v hlavě vylíhnul trhlý nápad.

„No to je ještě ujetější, než to moje miláčku.“ Narovnám se v tu chvíli, co mi to řekne. „Vždyť se skoro vůbec neznáme a jsme spolu jenom chviličku!“

On mi podá průhlednou košilku v červené barvě (koupil mi ji, abych měla něco novýho do postele) a uklidňuje mě: „Ale no tak. Uklidni se. Tohle stejně bude tak pravá svatba jako ty pořádnej chlap.“

Nechápavě otevřu pusu: „Tak tohle asi…“ Nevím, co mám říct. „Co když se zapomeneme rozvést?“ Vyhrknu.

„Tak budeš paní Biličová. Doslova Mihaela Bilič-Rejzková.“ Pohotově vystřelí.

„Ty sis to dlouho připravoval, co?“ Nakrabatím čelo, ale musím nad jeho návrhem přemýšlet.

Nedá se říci, že by se mi to nelíbilo, zvlášť, když naléhá s jeho přijetím takovými argumenty, jako jsou polibky všude na holou kůži, ale já si to musím nechat projít hlavou.

„Nano,“ odstrčím ho, „tohle je moc závažné rozhodnutí.“ Musím vás poučit, že mu Nano říkám vždycky, když jsem nejistá nebo nesvá. „Já si to promyslím, jo?“

Obléknu se, učešu a stáhnu neposlušné vlasy do culíku. Slaven je trochu vedle, stojí ve dveřích opřený o futro, v jedný ruce cigáro a druhou se škrábe na zátylku.

„Řek´jsem něco nevhod? Poslyš, pokud jsem tě s tou svatbou nějak vyplašil, stačí říct. Nebudeme to…“

„Ne, nech to být.“ Pohladím ho po hrudi a dám mu pusu na tvář. „Jen to v klidu promyslím, ano?“ Vyhnu se hořící cigaretě. „Jinak bych do toho šla… ale pochop mě. Nevadí ti to?“

Co se dá z jeho výrazu vyčíst je to, že není zrovna nadšený. „Maličko mi to vadí.“ Řekne pomalu, ale když vidí, jak se moje grimasa stáhne do nešťastného obličeje, rychle pokračuje: „Ale znám tě natolik dlouho, abych věděl, že vážný věci musíš dostatečně promyslet.“

 

Do práce přijde muž a jde rovnou do kanceláře mého šéfa. Jde na žádost o místo sloupkaře. Vypadá docela zajímavě. Je to Rus s čepicí na hlavě, sakem a kalhotami.

„Dobry den, soudruhu!“ Zahlaholí.

Šéf se na něj podívá a nakrabatí obočí: „Dobrý den. Tady nejste v Rusku, příteli, takže ty manýry si nechte za prahem.“

Malý Rus si očistí boty a sundá si je. Je srandovní.

„Omlouvat se. Ja nechtěl. Příteli.“

Šéf se plácne do čela, ale potom přikročí k rozhovoru.

„Tak vy jste pan…“ hledá v papírech zaměstnavatel jméno, ale ruský mužík se ihned představí.

„Menja zavut Igor Ivanovič Peluščenko!“

„Ano, pane Peluščenko, a vy se tedy chcete ucházet o místo sloupkaře v našich novinách?“ Zajímá ho dále.

„Samozřejmo. Já rád noviny.“ Usměje se a odhalí křivé zuby. Potom si sundá čepici a sloupne knírek a mluví jako žena: „Ty vole, Gorane! To jsem já! Míša.“

Goran, můj šéf, zamrká a potom se ptá, co to má znamenat. Tak mu vysvětluji, že jsem se vsadila, že budu přesvědčivý muž. Se Sharkou. Ona chtěla jenom vědět, jestli jsem toho schopná.

„No, tak teď jsi dokázala,“ zvyšuje tón hlasu, „že na to opravdu máš a jsi toho schopná! Ale nemáš to dělat tady v práci!“ Řve, až se všechno otřásá.

Jenom si nasadím kšiltovku a přilepím knírek: „Jasný, je mi to jasný šéfe.“ A co nejrychleji zmizím už zase jako Rus Igor Peluščenko.

 

Venku před budovou si vyskočím a zavýsknu. Přeci jen vypadám jako muž. Sice trochu menší, ale muž! Ha ha. Slavene, těš se. Jdu si pro nominaci!

Skočím do auta a už se ženu jako závodník F1 ke stadionu. Tam zrovna mají kluci trénink. Tak uvidíme, jak ho překvapím. Tentokrát budu mít ale jiné jméno. Igor Ivanovič je takové normální. Co takhle Bogdan Zaparišic? Tak jo. A vlastním ropné plošiny na Sibiři. To bude prdel.

Suverénně přijdu jako velký elegán na hřiště a chvíli okoukávám, jak kluci na sobě makají. Všimnu si, že v realizačním týmu se něco změnilo – není tam ani Ivan ani Karol. To je divný. A místo nich tam stojí dva noví. Co se to jenom děje?

No nic. Namířím si to ke Slavenovi a představím se mu: „Dober dan. Ja sam Bogdan Zaparišic.“

Slaven Bilič nejdřív neví, co si myslet, ale potom přijme mnou nabízenou ruku a potřese jí. „Velice mě těší pane Zaparišici. Co vás k nám přivádí?“ Pustí mě, ale neušlo mi, jak si mě prohlédl od hlavy k patě, jakoby hledal důvod, proč má muž tak hebké ruce.

„Ale, to vite,“ podrbu se na hlavě. „Člověk jednou koupí reprezentaci, tak se chce podívat, jak jim to jde.“

Slaven a jeho dva společníci ztuhnou, jako kdyby do nic udeřil blesk.

„Co prosím?“ Nechce uvěřit svým uším. Kouká jako kdyby zapřísáhlému komunistovi sebrali komunismus. „Mohl byste mi to zopakovat?“

Po stadionu se ozve hlaholivý smích triumfálního vítězství: „Da, já koupil váš svaz, mladý muži.“ Pak změním polohu hlasu na původní a směji se mu do tváře: „Teda Slavene, teď by ses měl vidět.“

„Kdo to je?“ Šťouchne do Slavena jeho mladší asistent. „Je to chlap nebo ženská?“

Kouč se k němu otočí a poznamená něco ve smyslu, jakože tohle je nějakej debilní Chorvat. Pak se znova otočí ke mně celým tělem a pořádně si mě prohlíží.

„Teda…, co ty jsi musela udělat, abys vypadala takhle?“ Sklouzne očima po celé postavě.

Odhalím své tajemství: „Tak jak jsem ti řekla.“ Sundám sako a rozepnu košili. „Celá ta sranda je v bolestivém stažení kolem hrudi. Tudíž nemám vidět kozy, ale velký svaly.“

„Ty jsi fakt magor.“ Kroutí hlavou Chorvat. „Tys fakt chtěla do repre, co?“

Mrknu na něj: „Že váháš. Můžeš nominovat krásného Chorvata s francouzskými kořeny – Noëla Garçona.“

 

Tak to bych měla zařízeno - jsem nominována spolu s Lukou Modričem, sourozenci Nikou a Robertem Kovačovými a Ivanem Klasničem. O tom se mi v ženském týmu mohlo jenom zdát. Navíc neznám žádnou známou fotbalistku. Naneštěstí, jinak bych se nemíchala k chlapům.

A teď chodím po pobíhání na umělce do sprch jako první, aby mě žádný z chlapců neviděl. Moje nová mužská identita se tedy jmenuje Noël Garçon a pochází ze slunné Francie. Má chorvatské občanství, protože se i s rodiči přistěhoval do Chorvatska, když mu byl sotva rok. Jeho maminka nechtěla, aby měl pořád francouzské občanství, protože by ho děcka linčovala. A to rodiče nechtěli.

Nejvíc problémů dělal ten nový trenérův asistent. Nevím, ale my jsme si nesedli. Už od prvního našeho setkání. Druhé bylo velmi nebezpečné, protože jsem se jen šla mrknout na atmosféru na tréninku a Slaven si musel něco jít vyřídit. Tudíž jeho místo zastoupil mladší kolega. Jenže co s kluky páchal, to se jakživ nestalo. Chudáci. Museli cvičit jenom kliky a sklapovačky. Potom se plazit po trávníku, což bylo ještě horší, protože byl umělý. Chlapci byli tím pádem celí podrápaní. To bylo hrozný. Když to tak šlo dál a viděla jsem, jak si chtěl Vedran odpočinout, ale nemohl, protože ho ten drsňák přimáčkl k zemi, musela jsem zakročit.

„Tak dost!“ Ozve se můj hlas přes celé hřiště. „Dej ty ruce od Vedrana a ostatních pryč.“ Zní hlas ostrý jako čepel.

Asistent se zakaboní, když zavelím klukům, ať trénují přihrávky, driblují mezi nohama míčem a ať trénují tak, jak jsou zvyklí se Slavenem. Zčista jasna jsem převzala trénink pevně do svých otěží.

„Kdo si myslíš, že seš.“ Zavrčí mi za zády ta stvůra.

Otočím se k němu: „To bych se měla zeptat spíš já tebe, cucáku.“ Vycením zuby.

„Aha. Bych se na to podival, kdo je tu cucák…“ Hlesne on. „O takovýmhle projevu jsem už od někoho slyšel…“ Založí si ruce. „Nejsi ty náhodou nějaká příbuzná od Slavena?“ Povytáhne obočí.

Na okamžik se zamyslím: „Hm, že by jeho sestra? Kterou nikdy neměl?!“ Vyjedu na něj. „A co ty seš zač?“ Syčím jako kobra.

Pokrčí rameny: „Co já vim. Podobná mu nejsi ani trochu.“

„Jsem jeho přítelkyně.“ Odvětím.

„Tak to je ta slavná Slavenova děvka!“ Protáhne obličej ten snědý chlap.

„Bacha na hubu. To, že jsi asistent neznamená, že si můžeš dělat, co chceš. Protože jestli uděláš něco nepřijatelnýho…“ Nechám mu, aby si srovnal myšlenky, co by bylo, kdyby.

„Ahá!“ Udělá neslušný posunek. „Ale to se podívejme. Tady někdo vyhrožuje.“

Nevšimnu si, že když nám takhle hezky plyne hovor, moje chvilkové svěřence to nesmírně zaujme a zastaví se. Poslouchají, jak na sebe nevraživě pliveme jednu větu za druhou.

„Jak ti říkají? Ostřice?“ Vysmívá se mi do tváře. „Nebo netýkavka boubelatá?“

„Ne. Říkají mi totiž Vatrena.“ Odpovím a otočím se k němu zády. „A vraždím každého, kdo přestane trénovat a bude poslouchat cizí rozhovory!“ Zařvu na chlapy a ti se okamžitě vrátí k práci. Pak se znova vrátím k onomu hnědookému muži a přiblížím se mu až na dotek a řeknu nebezpečně tichým hlasem: „Kdo jsi. Buď mi to řekneš, nebo si tě podám a ukážu ti, kdo jsem já.“

„Já jsem Dalibor Chiňo“ Nadme se. „Ale řikej mi spíš Machetta, protože jsem ostrej a tenhle tým povedu k vítězství.“

„Spíš tupý nožík, který neví, kde je jeho místo, řekla bych já.“ Poznamenám suše a dál sleduji mužstvo, jak si vede. Pak odběhnu mezi ně a trénuji s nimi.

 

Po tomhle incidentu s tím Machettou, nebo jak se jmenuje, se bojím o to, jestli můj plán vyjde. Jestli vůbec půjde, abych hrála s chorvatským národním týmem na mistrovství světa. Zkusím promluvit se Slavenem, protože tohle nejde, aby nechal jedenáctku na pospas tomu člověku. Machetta… Divnej týpek. Co ten tu chce.

Ale na to teď kašlu. Důležitější je to, jak to bude s tou svatbou. Měla jsem velmi vážný hovor s Kubicou nad sklenkou vína a ten mi řekl, že to vůbec není k zahození, takovéhle občanství. Už se k tobě nechovají jako k cizinci, ale jako k právoplatnému občanovi, který má všechna práva, která cizinec ne. Například nemůžeš volit.

„No tak volba je mi ukradená.“ Smetu tuto výhodu jedním tahem ze stolu. Ale tu další jsem už znala a věděla jsem, že pro fotbal udělám všechno. Když chci hrát za národní tým, musím se stát občanem státu. A to opravdu musím a chci. Protože Noël ho už má. Tak by bylo kapánek trapné, kdybych ho já, Michaela Rejzková neměla.

A tak se stalo, že jsme si za tiché svatby řekli se Slavenem své „ano“ za přítomnosti dvou svědků – mého nejlepšího přítele Kubici a Slavenova kamaráda Josky. Nikdo jiný nebyl při tom, když jsme si dali polibek a vyměnili platinové prstýnky s modrým kamínkem. Na naší nepravou veselku Slaven koupil až moc luxusní šaty, samozřejmě celé bílé, s jednoduchou sukní ze saténu a závojem asi tři metry dlouhým. Já myslela, že ho zabiju, když to všechno přitáhl domů. Říkám mu: „Ty si se snad zbláznil ne?“

A on na to: „Ne. Nezbláznil. Myslel jsem, že až se zase budeme brát, tak to přece využiješ. Svatba nadvakrát. Kdo to zažil? Nebudu kupovat další prstýnky. Ani šaty. Je to zbytečný.“

„Ale prsteny za půl milionu eur?“ Zavrtím hlavou, ale on mě umlčel polibky. Klasika. Ženská se tím nechá ukecat.

Každá nevěsta má mít něco starého, nového a modrého. Já jsem to vyřešila tak, že jsem si navlékla modrý podvazek, obula starší pantoflíčky s plnou špičkou a volnou patou, co mi Kubica dal jako svatební dárek a Slaven mi zapnul na krku zbrusu nový, zlatý náhrdelník s červeným kamenem. Taky neví, za co ty prachy utratit.

Večer, kdy sedíme na pohovce, sledujeme záznam zápasu Chorvatsko – Ukrajina a pijeme kafe. Najednou se zeptám na naprosto nepochopitelnou otázku: „A kdy se rozvedeme?“

„Vždyť to nebyl ofsajd! Tak nevim, co to píská, debil jeden…Cože?“ Otočí hlavu od fotbalu ke mně a pozorněji se na mě zadívá: „Kdy se rozvedeme? Proč se na to ptáš?“

Pokrčím rameny: „No… Tak mě zajímá, že když už budu mít to občanství, tak se rozvedem. Stejně to bylo jenom kvůli tomu, nebo snad ne?“

„Tobě se nelíbí být paní Michaela Bilić?“ Odpoví otázkou.

Ztlumím fotbal: „Miláčku, to víš, že jsem šťastná, že jsem tvoje manželka. Ale já chci svatbu, na které budou všichni naši známí, přátelé a rodina. Tohle je takový moc pokoutný. A to mě rmoutí.“ Schoulím se do rohu široké sedačky.

Slaven chvíli sleduje zase utkání, které prohráli, pak vypne televizi a chytí mě za ruku, kde mám snubák: „Draga si mi, Mihaela. Takže udělám to, oč žádáš. Ale musíme počkat měsíc dva, aby se vyřídily potřebné formality. Zase budeš Rejzková. Neboj se, jube moja.“

Cvrliká ty věty, až jsem dostala takový zvláštní pocit, že to zas až tak falešná svatba nebyla.

Políbím ho do vlasů a obejmu ho tak, že má hlavu položenu na prsou. Ta scéna vypadá jako dítě, které se kálo a teď mu matka odpustila.

Po měsíci a půl jsme zašli na soud, protože jsme se chtěli rozejít. Slaven dodržel, co slíbil. Soudkyně se trochu divila, že už po tak krátké době spolu nechceme žít, ale když vyslechla naše argumenty typu: „Nemůžu s ním sdílet pokoj, ani nemohu být v jedné místnosti pohromadě, protože on je děsný sexuální maniak. Já už to opravdu nemohu vydržet!“ Nebo jeho výpověď: „Je hrozná. Vůbec neuklízí a nemá ráda mou matku, která s námi žije. Pořád se hádáme jako koně a dokonce mě, vaše ctihodnosti, mlátí prkýnkem!“

Soudkyně, která vše vyslechne, si poněkud odkašle, když zaslechne, že ho mlátím prkýnkem, ale chce se dozvědět víc: „Hm, a jakým prkénkem? Z jakého je materiálu? To ho paní Bilić bijete tím z toalety?“

Ale než stačím něco vymyslet, Slaven je rychlejší: „Je to dub. Používá se většinou na krájení masa a zeleniny. A musím si stěžovat, že je to ještě masivní materiál, takže to tím pěkně bolí.“

Vyprovokuji hádku, až se soudkyně zhrozí a zvolá, že máme být ticho, jinak nás nechá vyvést. Soudní síň není holubník.

O pár dní později se smějeme nad výrokem soudu: „Rozvedeno.“ Důvod: „Manželka bije svého manžela prkénkem na maso, zatímco on ji sexuálně zneužívá.“ No z toho by se jeden zbláznil.

Ale povedlo se. Ještě to ukazujeme našim svědkům, kteří z toho mají také srandu a říkají, že takovýhle pár aby člověk pohledal.

 

I stane se, že hrvatska nogometna reprezentacija jede na soustředění do Egypta, aby si zvykla na teplo, které tam panuje. V létě to bude mnohem horší, ale na to už budou hráči mnohem lépe připravení. Jak říkám, letěla celá reprezentace, takže tam nemohl chybět ani Noël Garçon. Vůbec by si nebyl pomyslel, že by někdo mohl odhalit, že to není chlap. Ale omyl.

Na okraji města jsme měli objednaný hotel v klidné zóně, kde nás nikdo nerušil a mohli jsme se plně věnovat tréninku. Hotel to byl slušný, jenže poněkud dražšího rázu. Ale když chce do nás svaz investovat, tak ať. Jenom potom musíme podat dobrý výkon. Ale přeci se jenom šetřilo. Hráči se rozdělují po třech, přičemž kouč strčil chudáka Noëla k největším divochům ve skupině, k Robertu Kovačovi a Dariju Srnovi. A právě díky nim se stal velký průšvih.

 

Hned první den jdeme na vycházku do pouštní krajiny, kde nás Bilić dusí dvě hodiny, načež se do hotelu doplazíme s jazyky na vestách. Na pokojích padáme na huby a nezvedneme se, dokud si neoddychneme alespoň dvě hodinky. Při večeři nás Slaven potěší zprávou, že tohle budeme praktikovat každý den. No to nám udělal radost. Na mou věru!

Ale zpět k průšvihu, který se stal hned po tom, co jsme přišli z venku. To jsme se s chlapi podpírali, abychom vůbec došli do postelí. Už si na to pomalu zvykáme, ale je to opravdu silná káva. Hlavně já to nelibě nesu, když nemám u sebe vodu. Takže když Robert i Darijo spinkají, okamžitě se vykradu do koupelny, kde sundám oblečení a ulevím prsům od stahováku. To je úleva. Vlezu si do vany a plánuji, že si udělám koupel. Bráškové spí vždycky jako dřeva, takže nemusím mít strach, že by mě našli tak, jak mě pán Bůh stvořil.

Jenže jak si tak hovím ve vodě bez pěny, pomalu se otevřou dveře a dovnitř vkročí Robert. Přijde k záchodu, zvedne prkýnko a vyčůrá se. Pak spláchne, umyje si ruce a projde kolem mě zpět, přičemž rozespale prohodí: „Bok Mišo. Kako si.“ A jde spát dál.

Už si oddychnu, že je všechno v suchu, že se z toho, co spatřil, neprobudil, ale chyba lávky. On si v ložnici promne oči a německy, protože má německou maminku, pošeptá hráči Šachtaru Donjeck, jestli náhodou nebral Slaven svou přítelkyni. Ale ten mu rozespale odpoví, že ne. Co by tu taky dělala.

„Třeba hrála fotbal.“ Zvedne ho a odvede do koupelny, kde se už radši suším, jenže oni mě odhalí.

„Týýýý vole.“ Pískne Darijo. „Tak tomuhle já říkám dudy.“

Robert je starší, takže ho pleskne přes hlavu: „Zklidni hormony.“ Pozorně se na mě zahledí a zamne si bradu: „Teď už víme, že Noël je ženská.“ Pronese suše.

Chvíli o tom mluvíme a já jim řeknu moje důvody, proč tam s nimi jsem. Protože pro fotbal udělám vše, co je v mých silách a že tohle napadlo mě. Jenom jsem Slavena přemluvila, aby mě vzal, pod podmínkou, že mě nikdo nepozná. Takže jsem musela být tak, jak jsem přišla.

„Ale co děláš s těma kozama?“ Diví se Darijo.

Zvednu ze sedačky vedle sebe stahovadlo a ukáži mu, jak se to dělá: „Tímhle si ovážu pevně prsa a zavážu. Nikdo nic nepozná. A když si vezmu tričko…“ Obléknu si ho. „… tak je to bez debaty.“

„Ty tak tohle se žádný ženský ještě nepovedlo. Jsi blázen. Respekt holka. Fakt jo.“ Plácneme si. „Ale Slavenovi to nedarujeme, že nám nic neřekl. To si musíme u jídla vysvětlit.“

Večer kolem sedmé se vždy podává do devíti večeře. Je to příjemná změna oproti chorvatským pokrmům, protože tady máme dary moře, kebaby a jiné egyptské speciality. Nejvíc si pochutnávám na halvě, protože jsem ji už dlouho neměla. A hlavně mě osvěží jogurt se solí a vodou, což je také velmi typický nápoj.

Jíme rozděleni po stolech. Dnes si zabereme kouče pro sebe my tři a povídáme o všem možném, co se plánuje a jak to bude vypadat doma.

„No a co Míša? Jak ta se má?“ Nadhodí Srna.

Slaven se tentokrát pomalu a labužnicky hnípe v jakési směsi z hovězího, velmi ostrého koření a salátu s jogurtem. Zvedne hlavu od jídla a pohlédne nám do tváří.

„Jo, dneska mi psala e-mail. Prý je doma vše v pořádku. Jenom že by byla radši, kdyby si mohla se mnou užívat.“ Rozesměje se syčivým smíchem.

„A nechtěla by být tady?“ Ptám se zase já hlasem břitkým hlasem, podmalovaným rozčilením.

Tohle ho trošičku hodí do latě: „Ale jo. Chtěla. Ale nemůže. Jsme tu přeci chlapi a nudila by se. Co ona by tady s námi dělala, když jsme většinu dne mimo a trénujeme, že jo Noëli.“ Mrkne.

„No jistě Slavene.“ Přitakám mu a potom musím dusiti smích, protože mu Robert najednou oznámí, že udělal velký objev a jestli o tom on sám věděl.

„Jaký objev?“ Zajímá se kouč.

Robert se zakření: „Že on je žena. Totiž abys pochopil, dneska jsme ho, tedy ji, viděli v koupelně, jak se sušil, sušila.“

„Co to pričate?“ Nechápe Slaven.

„Ale nic. Jenom to, že víme, že je Míša mezi námi.“ Poplácají mě po ramenech, aby naznačili, koho tím myslí.

Slaven mlčí jako hrob a dál se věnuje jídlu. Pak se klidným hlasem zeptá, jestli to ví ještě někdo kromě nás čtyř. Zakroutíme hlavami, jakože ne, že je to čistě mezi námi chlapy.

„No, s tim chlapem bych si teda u tebe nebyl dvakrát jistej.“ Rozštípne Robert celou společnost.

Slaven jen kývne a nerušeně jí. „Tak to nikomu neříkejte. Řeknu to sám.“

A dál se o tom nebaví. Jen jsem ráda, že to kluci ví. Konečně můžu chodit na pokoji tak, jaká jsem. A bez stahováku. A klidně v ručníku. A chodit v noci za Slavenem jako jeho milenka. To je sranda. Jen aby mě neviděl Luka. To by bylo zase klepů…

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy