Kapitola IX. - Večer to mám radši blízko záchodu

sobota 12. únor 2011 11:48

Já a on v Sheratonu 18. 11. 2010

Omlouvám se za vzniklé potíže přehozením kapitol. Nebylo to náměrné a snad už to bude dobrý. Tak zde si přečtete... ale co bych vám to prozrazovala? Nějak se mi v tom Splitu zalíbilo... Asi jsem tam zůstala. Nebo ne? No já nevim. Zkuste si to přečíst :)

 

V

 Chorvatsku se mi doopravdy zalíbilo. Nikdo se tam za ničím nehoní, akorát fotbalisti za kulatým nesmyslem. Je tu slunečno, občas zaprší, ale jinak je tu krásné léto. Teploty neklesnou pod dvacítku a nikdy moc nepřesáhnou třicítku. Jenom někdy si to vyšplhají až čtyři stupně nad. To mi ale nebylo dobře, takže jsem si lehla doma ve svém modrém pokoji a kochala se fotografiemi, které jsem vyfotila. Východy slunce a západy, lidi na ulici, noční pobřeží, to všechno se mi líbilo. Navíc mám své průvodce, kteří mi pomáhají rozumět ruchu ulice a seznamují mne s novými přáteli. Už vím, že bude moc těžké odsud odjet.

I rozhodla jsem se, že se tu usadím a budu mít svou práci. Co vy na to? Dobrá. Měla bych to nějak dát vědět rodině, aby si o mě nedělali strach, že nepřijedu hned v září. Trošičku se zpozdím. O takové dva tři roky. To by mohlo být fajn ne?

Akorát si musím sehnat nějaké zaměstnání, protože jinak bych tu nemohla existovat. Nikdo mi peníze nedá jen tak, takže se budu muset někde porozhlédnout. Možná by mě mohl vzít do kádru trenér, protože fotbalu rozumím. Mohla bych se stát asistentkou. Slavenovi by to určitě nevadilo. Vsadím se s vámi o co chcete, že mě vezme do náruče a hned mi začne přezdívat Biličová. Ale to je už moc uhozený, takže jako bych nic neřekla.

Dneska je desátého září. Už jsem měla být dávno doma, ale zůstala jsem. Paní Klasničová mě přemluvila, abych zůstala na její narozeniny, takže jsem musela koupit nějaký hezký dárek. Mělo jí být právě šedesát.

Dlouho si lámu, co by se jí asi tak mohlo hodit, ale nakonec mi v hlavě zůstane jenom zlatý přívěsek ve tvaru erbu podobného jako na jejich národní vlajce a tak se stalo, že jsem jí ho koupila. Malý erbík z červeného zlata zabalím v krabičce do hedvábného papíru a převážu zelenou mašlí. Doufám jen, že z něj bude mít radost. Pak jdu do města znova. Tentokrát navštívit Slavena, protože s ním chci něco probrat.

Zazvoním u pěkné vilky omítnutou světle zelenou barvou, s balkonem v prvním patře a velkými, kulatými okny. Je vidět, že má vkus. Na bzučák se odemkne branka a já vstoupím. Musím projít zahradou, která je také velice luxusní. Sametově zelený trávník je pěkně nízko zastřižený a stromy nasázeny ve dvojstupech. Aby se travička neošlapala, jsou v zemi položeny pláty z hrubého kamene. Nevím vůbec, co za šutry to je, ale vůbec mě to netrápí. Kdyby tu byl tatík, ten by poznal hned, o který druh se jedná, protože je „šutrolog,“ ale na mě s tím nechoďte.

A jak jinak, nesmí chybět velký bazén. Osvěžení v letních vedrech se hodí vždycky.

No a pak že si trenéři reprezentací žijí špatně. Alespoň tady si to umí užít.

Slaven asi právě vylezl z bazénu, protože vidím na dlaždicích mokré stopy. Za chvíli se má domněnka potvrdí, protože vyjde z domu v županu a suší si vlasy ručníkem.

„Bok Míšo.“ Zahlaholí a nechá mě sednout si do pohodlného křesla. „Copak tě sem přivádí?“

Pohodlně se uvelebím a řeknu mu, co mě trápí:

„Víš, Slavene, ráda bych se tu usadila, ale chci si najít práci, abych nežila jenom z toho, co jsem si přivezla, a co mi posílají rodiče. S tím si moc nevystačím a chci-li přidávat Martě na bydlení, tak musím začít pracovat. Nenašlo by se v lize místo pro mě?“

„Hm,“ zamyslí se a podpírá si prsty hlavu, „něco by se tam našlo. Ale potřeboval bych vědět, co všechno umíš, abych tě pak nedal na něco, kam vůbec nestačíš.“

„Takže,“ začnu vypočítávat na prstech, „umím psát na klávesnici velice rychle, nevím už úhozy, to bys chtěl moc, potom mluvit anglicky, německy, nizozemsky a teď už i chorvatsky, zajímám se o fotbal, umím malovat, psát vybraným slovem a všelijak si sumírovat zážitky na papír.“

Přikývne. Zavře oči: „Takže psát a mluvit. To bys zvládla bravurně?“ Otevře je.

„Že váháš!“ Odpovím bez váhání.

Slaven si poposedne blíže s koleny od sebe, takže mám nerušený výhled na jeho černobílé plavky. „Dobrá, náš fotbalový svaz potřebuje někoho, kdo ovládá jazyky a umí dobře psát, protože jezdíme do ciziny a potřebovali bychom pro náš zpravodaj nějakého redaktora. Pisálka, rozumíš.“ Dívá se mi do očí. „Kdybych tě doporučil, myslím, že by nebyli proti. Už tě tam znají, protože jsi se tam se mnou párkrát objevila, takže si myslím, že není problém.“

Radostí vyskočím a běžím ho obejmout. Přitom nešikovně zavadím o křeslo botou, praštím se a svalím se kousek nad bazén. Naštěstí jsou tu silné ruce Slavenovy a ty mě pomůžou obrátit k němu na dlaždičky.

„Že ses chtěla jít koupat si měla říct hned.“ Usmívá se ležící muž. „Já bych ti plavky půjčil.“

„Dík za záchranu.“ Je v tuhle chvíli to jediné, co ze sebe dostanu.

Když už zase sedíme takhle naproti sobě, upíjíme kafe, nadhodím narozeniny. Jestli se tam zastaví nebo jestli nebyl pozvaný. Prý se tam určitě dostane, protože má pro paní Klasničovou krásný dar a nenechá si ujít příležitost, aby jí ho nedal.

„Vždyť víš, jak má moc ráda květiny.“ Mrkne.

 

Paní Klasničová neví, kam dřív skočit. Za chvíli přijedou její děti a její dva přátelé. Plus velký Bilič. Proto jí pomáhám s přípravami a jsem nervózní ze setkání s jejími příbuznými. Neznám nikoho, kromě Ivana, s nímž jsem se setkala už dřív, ale s dcerou a dvěma syny si nejsem tak docela jistá, jestli mě vezmou nebo na mě budou pohlížet s nevolí. Snad to nebude tak horký.

Někdo zvoní.

„Dojdeš drahá prosím otevřít?“ Volá Marta z koupelny. „Ještě si musím upravit vlasy.“

Jdu tedy ke vchodovým dveřím a otevřu je. V nich stojí dcera Sofie a její muž Dan.

„Dobrodošli. Pojďte dál.“ Zvu je dovnitř a uhnu ze dveří, aby mohli projít.

Ani nestačím dovřít, když zvoní další – Sofiini bratři Ivan a Niko.

„Čau, kotě.“ Cucne mi pusu na tvář Ivan a představí mě svému bratrovi. „Hele, brácha, tohle je Míša. Naše rodinná přítelkyně.“

Něco zamumlám v tom smyslu, že slovo rodinná nemusel zdůrazňovat, ale když to vezmu kolem a kolem, já tím vlastně už jsem. Součást rodiny.

Ještě se přivítají dva pánové se svými manželkami z klubu seniorů, kam pravidelně Marta chodí a už čekáme jen na posledního ze synů Romana a na pana trenéra. Jsou ohlášení kolem sedmé hodiny večerní.

Se Sofií si padneme do oka zrovna jako s její maminkou, protože máme společné zájmy. Ona si vzala kamaráda Ivana, který s ním hrál fotbal, ale už toho nechal, protože měl natřikrát zlomenou nohu a už se nevzpamatoval. Teď pracuje ve firmě, kde dělá manažera a vydělává docela dost peněz na to, aby něco obětovali její rodině. Dan je velice vtipný a elegantní. Zrovna jako Martin zesnulý manžel. Jen mu chybí ten knír. Snažil se nám ještě pomoci s posledními úpravami chlebíčků a jednohubek. Odnesl skleničky do obýváku na stůl a sednul si k bratrům Klasničovým. Jakmile se tihle chlapi spojí, musí začít bugr, protože jsou hluční a překřikují se, kdo je lepší fotbalista a kde se ztrácí peníze z ligy. Prostě fotbalová famílie.

V půl osmé se přeci jenom dočkáme našich opozdilců a řádně jim vyhubujeme. Slaven pro to měl vysvětlení takové, že přijel pozdě do květinářství, takže musel jet do jiného, deset kilometrů vzdáleného. A Roman? Toho doma zdržely děti. Nechtěly spát. Pomáhal manželce uspávat malé dvouleté kluky. To musí být práce. Ještěže já takovéhle problémy řešit nemusím.

Tak. A už se mohla zahájit párty na počest kulatých šedesátých narozenin! To je jízda dámy a pánové. Hrají se staré chorvatské hity, písničky od skupiny Rawbau a nesmí chybět hity z let padesátých, kdy se přibližně madam Marta narodila.

Oslavenkyně nechtěla dělat dort, protože to bylo moc práce a ona doopravdy nestíhala, takže jsem zavolala Ivanovi, aby nechal nějaký upéct. Jeho žena prý umí znamenité cukrovinky.

„Mami,“ ztlumí Roman hudbu, „teď je na řadě tvůj slavnostní dort!“

Paní Klasničová se ještě stačí zeptat: „Jaký dort.“ A už jsou zhasnuta světla, protože Ivan a Niko přinášejí na podnosu třípatrový dort s kopou svící. Ten bod září a všechny zalije radostný pocit z něčeho krásného.

„Teda děti, já to nesfouknu.“ Spráskne ruce nad překvapením.

Sofie ji vezme za rameno: „Tak ti pomůžeme. Niko, Romane, Ivane.“ A vyhledá očima ještě mě, ale já se schovám za Slavenem, protože jim nechci kazit rodinné sfouknutí. Přitom ho šťouchnu do ruky a syknu, aby je vyfotil.

A nakrojíme výborný dort plněný jahodovým džemem se šlehačkou a ozdobený trojúhelníčky z kiwi. Chutná opravdu božsky. Musím Ivanově manželce blahořečit, protože tak dobrý dort dělávala jen moje maminka. Sedíme a povídáme si, všichni jsou spárovaní. Jen já jsem tu jaksi na ocet. Je mi nepříjemné sedět ve trojici, ale co se dá dělat.

Přítel Marty se zvedne a nabídne jí svůj dárek. To je povel pro ostatní, aby si přinesli své dary a pak jí je dávali jeden po druhém. První jdou sourozenci a jejich drahé polovičky. Ivan už nic dávat nemusel. Dali mamince přeci dort. Niko se svou ženou přivezli starožitné hodiny z mahagonového dřeva, zdobené slonovinou, Sofie s Danem zlaté hodinky a Roman Klasnič nechal vypracovat rodinný strom na hedvábí a zarámoval ho.

„Teda děti!“ Obejme jednoho po druhém šťastná matka. Pláče štěstím.

Ale to není nic proti tomu, když jí Slaven předává tenisák. Marta na něj kouká se zmatkem ve tváři.

„Stačí ho jen zmáčknout tady na straně.“ Napoví jí.

Marta tedy míček zmáčkne vší silou a vyjekne, když se hladký povrh otevře a z něj vylezou náušnice z červeného zlata. A na konci jsem já. Předám jí svůj balíček. Ona ho rozbalí a rozpláče se štěstím. Vezme si mě a Slavena do náruče, až jsme těsně u sebe a málem nemůžeme dýchat, protože má moc silný stisk. Proto jsme rádi, když nás pustí.

Zábava pokračuje až do půlnoci, kdy se rozloučí její přátelé z klubu seniorů a popřejí jí dobrou noc. Ona si jde také lehnout a nám nezbývá nic jiného, než uklidit tu spoušť, kterou jsme tam zanechali. Nikdo však nikam nejede, protože tu mají připravené přenocování. A všichni do páru. Nikdo nebude spát sám nebo se Marta prý nezná. Její rodina však ví, že chce mě a Slavena dát dohromady. Jednou jsem poslouchala za dveřmi, jak si povídá po telefonu se Sofií a říká: „Z těch dvou by byl krásný pár. Už jsi je viděla?“ Samozřejmě mluvila o mě a trenérovi, protože se pak zmínila jmény. Přede mnou si však dávala pozor, aby nic neprozradila.

Manželé se postupně rozcházeli do svých ložnic, takže i já jsem se nakonec zvedla z pohovky v obýváku a řekla Slavenovi: „Jdu spát. Mám ti nechat místo u okna nebo u zdi?“

On se na mě zadívá zkoumavým pohledem a postaví se také.

„Půjdu si vybrat sám.“ A jdeme společně do mého pokoje s modrým povlečením.

Rozsvítím lampičku na jedné straně postele a on se diví: „No to je náramné! Ty spíš v posteli s povlečením fotbalového svazu.“

„No spím no.“ Zatahuji závěsy. „A co je na tom divnýho?“

„Jenom to, že normální holky nespí ve fotbalovým povlečení. To spíš kluci.“ Sedne si.

Suše prohodím: „Hm, ty mluvíš jako profík. Že ty máš doma taky postel s potiskem FC Karlsruhe, ale nechceš se tím chlubit, protože bych se ti také vysmála?“

„A víš, že si se trefila?“ Odzbrojí mě úsměvem. Pak se vrátíme k problému, který nás trápí.

„Ty chceš pravou nebo levou stranu?“ Nakloní Slaven hlavu na stranu.

Chvíli tak polemizujeme, která strana je lepší pro toho druhého. Nakonec nás napadne spásná myšlenka. Co nás. Jeho. Prý že budu odpovídat na otázky a podle toho si pak přidělíme strany.

„Volič jaké strany?“

„Jsem pro demokraty, takže pravičáky.“

„Kde žiješ? Blízko řeky nebo souši?“

„Celý život žiji sto metrů od řeky.“

„Jasný, to by mohlo stačit. Ležíš blíž oknu.“ Rozhodne a svalí se na polovinu u dveří. Podepře si hlavu rukama a kope rozpustile nohama: „Víš, v noci to mám radši blíž záchodu.“

„Slavene, ty si debil.“ Rozesměji se. Tohle byl jeho nejlepší vtip, který kdy vypustil z pusy. Ne že by jindy vtipný nebyl, ale ta absurdita toho, že jsme se hádali o místo a on mi dává otázky, aby si nakonec sám zvolil polovinu u dveří, aby měl blíž záchodu, tak to mi přijde tak uhozený, že se směji skoro deset minut. 

Ale přes všechno tohle jsem se nezapomněla a poručila mu, aby si zakryl oči, protože jsem se chtěla převléknout do večerní róby. Jenže Slaven si postavil hlavu, opřel se o loket a dlouze mě pozoruje.

„Jenže já se chci dívat.“ Prohlásil.

Obrátím oči v sloup, pomyslím si něco o striptýzu, že k němu ještě chybí hudba a dám se do práce. Když už, tak už. Nejprve triko, pak podprsenku a navléknu si košilku. Sundám si kalhoty i spodní kaťata a zalezu si do postele.

„To bylo ale krátký.“ Postěžuje si Slaven, ale já ho přetáhnu polštářem přes hlavu.

„Když se ti to zdá krátký, tak se ukaž ty. Já se ti ukazovat pořád nebudu.“

Slaven přivře jedno oko: „Myslíš, že ne?“

Nepřijde žádná odpověď. Nebudu se tajit. Měla jsem ho ráda už od tý doby, co jsem ho potkala, ale to nemohla být žádná řeč o zamilování, protože jsme se viděli jenom jednou a byl to takový románek, na který bychom rádi oba dva vzpomínali. Teď, když jsem mu blíže, chodím s ním na tréninky, které mi sám nabídl, protože objevil, že nejsem jen tak ledajaká ženská, si myslím, že je to jiné. Trochu odlišné než v Salzburgu. Nevím. Snad proto, že se známe víc. Ale nic nechci uspěchávat.

Nebudu říkat hop, dokud jsem nepřeskočila.

Perfektní zakončení večera v jednu v noci – Slaven mi oplatil svlékání svým svlékáním. Nestyděl se. Pro něj to je normální. Vždyť ho vídám v šatně, takže je to v klídku. Ale toho pohledu se nemůžu nikdy nabažit. Ty jeho dlouhé nohy, široká hruď, žádný slepičí hrudníček, jaké jsem dosud viděla. Ten zadek. No může být něco krásnějšího než fotbalový trenér v posteli? Samozřejmě není úplně nahý. To by se přesunulo do úplně jiné dimenze. Nechal si černé trenýrky, které nosí na spaní.

Ježíši, teď jsem si vzpomněla! Znovu rozsvítím a začnu se hrabat v batohu. Snad jsem si je nezapomněla přibalit.

„Mám je!“ Zvednu trenky vítězoslavně nad hlavu až se Slaven lekne.

„Co máš proboha?“ Otočí se na mě a pozoruje, z čeho mám takovou radost.

Před obličej mu strčím mé pánské trenky s lebkami, které vytvářejí tvar květu. Natáhnu si je a jsem ten nejspokojenější člověk na světě.

„Takový povyk kvůli spoďárům…“ Zabručí Slaven otočí se na levý bok a snaží se usnout.

Já taky, ale když dneska mi to nejde. Oba dva se převalujeme až nalezneme sladký spánek v náruči toho druhého. 

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy