Kapitola VIII. - Chorvatské kopečky zmrzliny

pátek 11. únor 2011 17:19

A kam mě moje neposedné nohy nezavedly - do města Aspalaton, později Spalaton a později do města Splitu! Nááádherné město se starým Diokleciánovým palácem, který jsem bohužel ještě nikdy neviděla, ač bych ráda, a napravím to následující léto.Nebo podzim. Je to prý hezčí :) A jestli nevíte, jak vypadají kopečky zmrzky v Chorvatsku, jeďte to zjistit - neprohloupíte.

Je to krásný, když vás někdo chválí. Hlavně za to, co uděláte nejradši. Od rodiny je to příjemné. Cítíte se dobře, ale když vám někdo poděkuje za to, že jste jejich syna zachytili svými prsty a hlavou na papír tak, jako žádný jiný fotograf na světě, musíte se oprávněně tetelit. Navíc jsem se dozvěděla užitečnou informaci, že milý Ivan je zde na prázdninách, aby si užil domoviny. To už je opravdu něco. Plán se mi začal plnit sám od sebe. Řekla jsem si, že se vydám ho navštívit, ale předtím jsem si chtěla ze střešní zahrady vyfotit celé panorama toho skvostu. Moc se mi tam líbí a slíbila jsem si, že tady na tomto místě se mnou bude i sám Slaven. A jestli ne, tak jsem sebe samu zklamala na celé čáře a už se sebou nepromluvím.

Vytáhnu si foťák, ale mrcha jedna, nechce naskočit. To se mi snad jenom zdá. Jsou vybité baterie! Musím jít hledat krámek, kde bych mohla zakoupit nové. Není problém. Už jsem s cestováním smířená a musím říci, že tohle byla chvíle, na kterou jsem se těšila. Ráda šmejdim v koutech neznámého města. Kdo ví, co mě tu čeká. Miluji dobrodružné výpravy byť by se jí měla stát pouhá cesta na nákup.

Takže vyjdu na prosluněnou ulici. Ještěže jsem si namočila šátek a plácla ho na hlavu, jinak bych se usmažila. Bylo totiž před polednem a sluníčko začínalo vystrkovat drápky. Kolem sedí malé děti a hrají nějakou hru. Najdu schody a sejdu po nich dolů, abych se dostala na rušnou ulici vedoucí k Bronzové bráně. Tam však nechci, protože jsem nepřišla okukovat památky, ale hledám obchod s baterkami. Ani nevím, co je vůbec za den. Musím to zjistit při nejbližší možné příležitosti.

Bloumám městem asi hodinu a už se mi ozývá žaludek. Vhodný obchod, kde by mohly být mé potřeby ukojeny, nikde. Tak se alespoň podívám k moři a projdu se po kolonádě lemovanou loděmi a bárkami. Musím se zastavovat a prohlížet si rybářské čluny, na nichž nikdo zrovna nebyl, protože čas rybaření přijde až po třetí hodině, kdy už slunce nebude tolik pálit a cesta na moři bude snesitelnější. Moře samo o sobě je tady pěkně průhledné. Vidíte až na dno. Ale jsou tam ježci a zátky od lahví. Občas také láhve samotné, takže dno zralé na úklid. Jenže domorodce to jaksi nedrásá. No nic.

„Mám hlad.“ Říkám si a chytnu si břicho, aby mi moc nemluvilo, když narazím na moc dobře vypadající restauraci s předzahrádkou. Tam jsou rozestavěné kulaté stoly a u nich dřevěné židle s červeným polstrováním. Aby bylo pohodlněji při zažívání. I sednu si. Po chvíli, co se dívám, jak kolem prochází lidé a drží se za ruce, přijde číšník. Objednám si minerálku a potom si něco vyberu z jídelního lístku.

Čekám na jídlo a lebedím si pod slunečníkem, když mou pozornost najednou upoutají dva lidé. Muži. Ne abyste si mysleli, že by se mi líbili, to ne, ale ten jeden, vlastně oba, mi jsou šíleně povědomí. Prošourají si to kolem mě a všimne si mě pouze ten menší s dlouhými kudrnatými vlasy, bradkou a knírkem. Na očích mu trůní sluneční brýle.

Pomalu ucucávám vodu a v hlavě mi rachotí stroj na přemýšlení, který si říká mozek. Moc se mu do toho nechtělo, skřípalo v něm a páčky, které nebyly promazány pořádně, už měly namále, ale nakonec se přeci jen zastavil a na konci výrobní linky vyběhl papírek se slovy: „Rawbau.“ A jsme doma.

Rychle dopiju sodo vodo a zaplatím. Nechci jíst, jsem vzrušená z toho, že jsem poznala obyvatele Splitu, aniž bych s nimi kdy mluvila. To je příležitost ke sledování. Utíkám za nimi, ale zabočí za roh. Také zabočím a octnu se ve staré, úzké uličce. Oni jsou asi dva metry přede mnou a jdou pořád dál, hlouběji do města. Snažím se být nenápadná jak to jen jde, ale udělám chybu, že zakopnu, upadnu a jaderně si ulevím. Sledované objekty se ohlédnou.

„Dobro je!“ Mávnu na ně a chci, aby pokračovali v cestě, ale zpěvák s havraními vlasy se vrátí a pomůže mi na nohy.

„Hvala ti.“ Poděkuji nakonec s červeným obličejem jak rajče.

„Dobrodošla u Split.“ Přivítá mě.

Pomáhá mě oprašovat. Ještě zkontroluje, jestli nemám někde nějakou oděrku a pak si mě pořádně prohlédne. „Ty nejsi Chorvatka.“ Řekne nakonec.

Musím přiznat barvu: „Nejsem. Ale vadí mi, že si mě moc prohlížíš.“ Zakaboním se.

Zvedne ruce v obranném gestu: „Není Chorvatka ale jazyk má nabroušenej jako stará baba z Dalmácie. No tak promiň. Už se nekoukám.“ A zakryje si brýle rukou. Přitom se vesele usmívá, takže není uražený. Spíš se baví.

Jeho společník si odkašle a až teprve teď si všimnu, že je mi velmi povědomý. Vysoká, štíhlá postava, na zápěstí vytetovaný obrázek, červené triko s logem HNS a žraločí úsměv. Jestli mě zrak neklame, tak jsem narazila šťastnou náhodou na Slavena.

„Zrak tě opravdu neklame.“ Nechá sklouznout brýle na špičku nosu a do mě uhodí dva zelené blesky. „Jsem si zrovna s Joskem povídal, kdy se tu asi objevíš. Ale už jsem ti šance nedával.“

„Taky proč, že ano.“ Doplním ho s kyselým obličejem. „Jedna holka, která se zbláznila a dala vám obrázky. Pak s tebou jela do hotelu a…“ Zastavím se, protože nevím, zda Slaven všechno Joskovi vyprávěl. Ten jen přikývne, že ví, o co jde, tudíž mohu domluvit. „A spala vedle tebe.“ Lepší než říct s tebou, protože by to vyznělo hodně blbě.

„Ale bylo to nejkrásnějších sedm minut v ráji, co jsem dostal.“ Usmívá se Slaven. „Ale teď pojď. Chtěl bych ti něco ukázat.“ Vezme mě za ruku a vede úzkými uličkami. Vejdou se tam jenom dva lidé na šířku, takže Joska jde před námi.

Prosmýkneme se ještě dvěma křivými cestičkami, vyběhneme úzké schody, které oba dva dobře znají, párkrát pozdravíme jejich přátele a už jsme na místě. Ale kde?

Je to malé náměstí veliké asi tak jako půlka fotbalového hřiště. Možná větší. Stojí tam jenom pár grafitti ozdobených garáží a jinak je tu útulno. Vlastně ne. Je to schované místečko, kde by vás nikdo nikdy nehledal. A právě zde si pánové zjednali fotbalový ministadion.

„Toto je Náměstí klidu.“ Informuje okamžitě Joska. „Mnoho lidí sem nechodí, jen páry, které chtějí mít klid na romantickou procházku nebo na nějakou tu muchlanici.“ Šibalsky mrkne k nám.

Mě ale nezajímá, proč se tomu tak říká. Upoutá mě malá, bíločerná, kulatá věc a půjčím si ji.

„Hele, ona chce, abychom umřeli smíchy.“ Zahuláká jeden mladík.

„To jo.“ Šťouchne do něj druhý. „Lepší by snad bylo, aby si vzala do ruky vařečku a šla vyvářet.“

Slaven je utne: „No tak. Kluci. Dejte jí prostor. Třeba vás překvapí.“

Nechci je nijak nudit, ale já si to prostě nemůžu nechat ujít. Chvíli si jen tak kopu proti garážím a vyloženě se flinkám. Náhle se však balon odrazí od dveří vysoko k nebi a uhnízdí se za krkem, kde s ním chvíli balancuji. To obecenstvu vyrazí dech. Také si rýpnu: „Co, pořád jsem jenom k plotně?“ A nechám míč spadnout na nohu, kde si s ním hraji jako kočka s klubíčkem. Dávám brazilku. Poté ho zakopnu vysokým centrem do chlapů a na závěr si střihnu ještě stínový fotbal. Tak se tomu říká, když fotbalista cvičí bez míče. Takže běžím, vedu stín míče, sleduji ho, čutám patičkou, šajtlí a dělám stylové otočky a kličky. Obtáčím imaginární protihráče a nakonec nasadím jesličky tomu, kdo se mi posmíval.

„A teď se ukaž ty.“

Všichni se mu začnou smát a mě jenom obdivují. Mužům jsem stoupla v očích, protože jsem ukázala těm, kteří by jen kroutili hlavou a tvrdili, že ženská je jenom k dětem a domácnosti. Není to pravda. Alespoň já jsem toho zářným příkladem.

Slaven přijde ke mně a zvedne mi ruku do vzduchu: „Tady máte vítěze!“

Davy jásají. Božínku. Lepší to být nemohlo. Ale mohlo. Začínáme se rozcházet, ale někdo nadhodí velice známou melodii. Mě už také známou. Zazpívala bych vám ji i o půlnoci, kdybyste mě vzbudili z hlubokého spánku. Jmenuje se Vatreno ludilo – to znamená ohnivé vatreno, jak se říká chorvatským fotbalistům – a text je asi takto:

 

Zajedno smo bili,

Devadesát osme,

Svijet je čuo za nás,

Imamo sjaj bronza sjaj

Kada padali su Japan,

Nizozemska, Rumunjska, Njemačka.

 

I sada deset godina posli

Opet ista nada, isti imamo san,

Imamo stvari, ruksak, rebe,

A na prsima šahovnica, šahovnica,

Šahovnica

 

Vatreno, ludilo kad krene,

Vatreno, sve neka gori kad kroz vene

Crven bijeli plavi krene.

 

A pokračovalo by to ještě jednou druhou slokou, potom i refrénem, ale víc už nic. Je to moc pěkná písnička. Jenom škoda, že vy jí nerozumíte. Ale mohla bych vám sem dát překlad. A jedem:

 

Spolu jsme byli v 98mém

Svět o nás slyšel

Máme lesk bronzu lesk

Když padli Japonsko

Nizozemsko, Rumunsko, Německo.

 

A teď deset let poté

Opět máme stejnou naději

Stejný máme sen

Máme věci, batoh, ženský

A na prsou šahovnice.

 

Ohnivé šílenství když se valí,

Vatreno, vše ať hoří když v žilách

Červeno bílo modrá teče.

 

Tak to by bylo ohnivé šílenství v podání nás fotbalistů a fanoušků.

„Hele, Slavene, mohl bys nám zazpívat Od pakla do raja?“ Navrhnu mu.

Slaven se na mě podívá, jako kdybych spadla z višně „A odkud ty zase znáš tohle?“

Zakřením se: „Z myspace? Třeba?“ A už si ji notuji.

A stejně nevíc se mi líbí od Rawbau písnička Sto tona srca nebo Od pakla do raja. Ony mají něco do sebe. Nejdřív jsem jim vůbec nerozuměla, ale jak se člověk dostává hlouběji do řeči chorvatské, chápe, co tím chtěl básník říci. To s tím srcem pojednává o chorvatském fotbalu. Vlastně se na konci zpívá samo tebe volim ja (miluji tě) liga hrvatska. Nic, co bych musela dodávat, no ne? Je to o fanoušcích a hráčích a jejich nepřátelích. Zkrátka si s tím Slaven a spol. vyhráli. A to paklo a nebe? Moc pěkný. Prostě, že je velmi tenká hranice mezi peklem a rájem, a že oni ji už poznali. Takže tak.

 

Odpoledne, kolem páté, se trenér rozloučil se svým přítelem a my dva se šli navečeřet do restaurace, kterou důvěrně zná, a kde ho znají též. Servírky a číšníci určitě, protože mu tykají a mají ho jako rodného bratra.

„Jako obvykle Slávo?“ Osloví ho vzrůstem malý číšník.

Slaven však zvedne ruku v odmítavém gestu: „Ne, Kruno. Dnes je slavnostní večer. Takže prosím něco lahodného.“

„Ano, jak si přejete, vašnosto.“ Ukloní se človíček a letí zařídit objednávku.

Nakloním se k němu: „Ty sem chodíš asi hodně často, že ano?“

„Jen poslední dva roky.“ Mávne nad tím rukou. „Udělal jsem si tu jméno, než jsem se objevil jako slavný trenér.“ Rozhlédne se zamračený po lokále. „Teď by mě všichni vítali jen proto, že jsem ten, co trénoval vatreno na EURO.“

Pomyslím si, že je skromný. Dokonce i když mluví, tak je tichý, což bych u něj nečekala. Je to rocker proboha. Ale vezměte si, kolik rockerů znám a kolik jich je takhle klidných. Oni si své city pouze vybíjejí v písních a v soukromém životě jsou takový plyšoví mazlíci.

„Kde vůbec spíš?“ Napije se piva a utře si z úst pěnu. „Je to daleko?“

Vezmu si své černé pivo a chvíli se na něj dívám, jak přemýšlím.

„No, daleko to není. Bydlím u jedné moc milé paní, která má zahradu na střeše.“

Slaven se zasměje tichým, spíš syčivým smíchem.

„Tak tos mi toho řekla.“ Ukáže na každého hosta, který se zrovna nedívá: „Víš kolik lidí tady má zahradu na střeše?“

„Rozhodně ne tolik, abys na nich nemohl válet na kytaru.“ Vystřelím bez váhání. Oba dva si ťukneme. „Je to bydleníčko kousek nad silnicí do Dubrovníku. Bydlí tam taková hodná paní, která mě už vychovává jako dceru.“

„Ne, vážně?“ Zvedne obočí. „To tam musíš být sakra dlouho.“

„Ani ne. Jenom dva dny.“ Vyrazím mu dech.

Přinesou nám velkou porci čevapčiči s hranolkama a popřejí dobré zažívání. Snad to bude chutnat tak dobře, jak to vypadá. Nikdy jsem to nejedla, ale teď si matně vzpomínám, že asi jo. Protože když jsem byla ještě v páté třídě, měla jsem tam dobrou kamarádku a ta mě pozvala k nim domů. Měli velký bazén a sprchu s několika hlavicemi. Dokonce to byla i pára. Její maminka byla, a ještě je, moc příjemná paní. Je malinká a baculatá. Dokáže se hrozně rozzlobit, tak jak to trpaslíci umějí, ale umí také skvěle vařit. Udělala nám právě čevapčiči. Od ní to bylo trochu suché, ale tady jsou malé válečky podobné (estét promine) kočičím hovínkům šťavnaté. Moc mi chutnají, jenže je to přeci jenom velká porce a to já nedokážu zpucnout jako můj partner pro dnešní večer. Ten se s tím nijak nepáře a hodí to do sebe takovou rychlostí, až se divím, jak to, že mu nezaskočí. Dojí a povolí si opasek u džínsů. Opře se o opěradlo židle a elegantně si krkne.

„Pardon.“ Omluví se. „Když já se tady toho vždycky přejím a potom si musím povolit opasky a udělat si pohodlí.“

Žvýkám sousto po soustu a pokyvuji hlavou: „No, nevadí. Klidně si krkni. To bývávalo pro kuchaře a jiné strávníky vždy heslo, že hostu chutnalo.“

Užasle se na mě zadívá: „Ty jsi opravdu zvláštní ženská.“

„Proč?“ Udiví mě.

„No, protože jiné by mě za to už linčovaly, že se chovám jako hulvát, ale ty jen s klidem prohodíš, že je to fajn.“ Vysvětlí mi. „Ty jsi fakt poklad pro chlapy.“

„A to ti nakukal zase kdo?“ Přivřu jedno oko.

„To vím sám.“ Utáhne si zase opasek. „Vidím, že už máš dojedeno. Nechceš ještě malý pohárek?“

Vyvalím na něj utahané oči: „Ty jsi blázen! Ještě toho trochu a už se vůbec nehnu.“

„Tak tě domů dovalím no.“ A už si volá číšníka Kruna, aby mu přihrál ještě dva zmrzlinové poháry se šlehačkou, ananasem a jahodami.

A do prkýnka dubovýho. Tohle, jak znám Chorvaty a jejich porce zmrzlin, nebude docela tak malý pohár, jak se Slaven tváří. Tenhle bude přecpaný ovocem a obrovskými koulemi zmrzliny. A taky že jo!

Trvalo mi dobrou hodinu, než jsem se přebrodila tím množstvím ledové pochoutky. O Slavenovi mluvit nebudu. Ten ho slupnul za polovinu času.

Nutno říci, že Slaven svůj slib splnil. Sice ne doslova, ale podstatnou část ano. Nemohla jsem se skoro ani hnout, takže vstal ze židle a pomohl mi. Pak jsme šli jako vojáci, co jdou ranění z bitvy. Tedy já. On mě jen podpíral. Ale musím si stěžovat, protože on je moc vysoký a já byla tím pádem nucena jít po špičkách. I ty Brute, to bylo hustý.

Byla skoro tma, když jsme došli k domku, kde bydlí Marta. Už mě vyhlížela, jestli se mi něco nestalo. Fakticky mě adoptovala. Když spatřila Slavena, jak mě táhne, okamžitě přiskočila na pomoc.

„Hele, ale tohle jsi mi zapomněla říct,“ praví ke mně na střešní zahradě Slaven. „Bydlíš u Martičky. To je moc hodná dáma.“

„No, jaksi jsem to nepovažovala za příliš důležité.“ Roztáhnu rty do omluvného úsměvu. „Ale je to zlatá paní. Mám ji ráda.“

„Děkuji.“ Ozve se ze schodů. „Nesu vám něco k pití.“ Marta na podnose přinesla nějakou minerálku a víno. „Doufám Slávku, že červené víno piješ.“

„Samozřejmě Martičko.“ Odpoví poslušně a nechá si nalít.

Marta se ptá na Ivana, jestli na něj není moc tvrdý, ale Slaven odvětil, že pokud by nebyl tvrdý na žádného ze svých svěřenců, že by neporazili houževnaté Němce a nedostali by skoro na lopatky zarputilé Turky.

„To máš pravdu.“ Souhlasila paní Klasničová. „Ale musíš brát v potaz jeho operační zákroky.“

Strachuje se jako každá mamina. Moje se taky hodně bála, když jsem podstoupila operaci hlavy kvůli nádoru. Nebyla to nejlepší věc, která se mi v životě stala, ale díky tomu přežívám jiné situace. A asi proto jsem i tvrdohlavá, mám svou pravdu a jdu si za svým snem. Moje maminka se vždycky bála, aby se mi něco nestalo a klade mi to na srdce ještě teď, kdy jsem v Chorvatsku a občas jí zavolám, co jsem zrovna ten den prováděla. Občas se zakuckala, když jsem jí pověděla o cestování, ale nakonec mě pochválila, že jsem chytrá. Ví, že mám vypěstovaný instinkt vyklouznout z nebezpečných situací. Ale pořád se bojí. A já jí to nezazlívám. Mít dítě, které opatruješ jako oko v hlavě a je tvoje už jediné, které je doma a nakonec odjede na pár dní do ciziny, taky se staráš, co se mu děje nebo míváš v noci sny, že ho někdo vraždí nebo znásilňuje. To jsou holt naši rodiče.

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy