Kapitola V. - Vlaky sem, vlaky tam...

čtvrtek 10. únor 2011 20:45

Jak jsem vyhrožovala, moje představivost už nabrala obrátky, moje přání se zesílilo. Zážitky si vyžádaly své a nezapomenutelnou noc jsem chtěla zopakovat... tentokrát již trošičku jinak a s chorvatským jazykem dobře naučeným. Tak jsem se vydala "na put na put"... :)

Od doby, co jsem přijela z Rakouska domů, si myslím o národu Chorvatů úplně něco jiného. Vidím je v jiném světle než dřív. Prý jsou všichni mrchy a mají hrozně moc cigánů. Dobře. Jsou snědí, ale proto jim nemusíme hned říkat cigáni ne? Jo, jsou tu důkazy, že se tam stěhují tihle divní jedinci, ale také nejsou všichni svině. To zas jako pozor.  Jedinýho cikána, kterýho jsem viděla, byl Srb. A dlouhodobým zkoumáním jsem zjistila, že Chorvati jsou … ehm… Ustaše. Tedy nacionálně založení. Řekla bych, že nacisticky a taky xenofobní. No dobře. Ne až takhle, ale … Prostě mezi nima nenajdete jedinýho cikána. Ale to mohu říkat jenom já, člověk, který není na barvy pleti vysazený. Zkuste to tvrdit rasistovi a on z toho udělá velkej maglajz.

V hotelu se nic nestalo, ale Biličovi svěřenci si z nás přesto utahovali. Doma si vystřihnu jeho fotky, které jsem našla v novinách a nalepila si je na zeď jako připomínku toho, co bylo v Salzburgu. Nic víc, co by zbylo, není. Sice mi napsal svou adresu, ale pochybuji, že bych se někdy dostala sama do Splitu, abych ho našla a abychom spolu strávili další chvíle u moře.

A život šel dál.

Postupem času jsem úspěšně složila, i když s jistými obtížemi zahrnující opravky ve třetím ročníku matematiky a účetnictví (jak já tyhle předměty nenávidím), maturitu. Otevřelo mi to brány dál studovat. Bylo mi tenkrát dvacet. Nemohu říct, že bych nevěděla, na jaký další obor se přihlásit, ale nakonec vyhrály dva rozhodující momenty – moje láska cestovat a studium jazyků. Podala jsem si přihlášku na katedru germanistiky a přihlásila se na kurzy francouzštiny a italštiny. Mým každodenním chlebem se stala němčina a její historie na UJEPu v Ústí nad Labem. Tohle jsem měla předurčeno už když jsem byla na základce. Zbláznila jsem se do toho tvrdého a nepoddajného jazyka díky Rammstein, rockmetalu z Německa, jak jinak a od té doby mě nepustila. Zůstali jsme jako rodné sestry.

Přitom jsem neztratila zájem o fotbal. Pořád hraji s klukama na umělce minizápasy a tím se zlepšuji. Už je dokáži i obehrát skluzem a provádím takové kličky, že by i Zizou nestíhal. Nevím, co dělají Jogi nebo Slaven, ale určitě se nemají špatně. Němec si zřejmě udělal s manželkou dlouhou dovolenou a Chorvat si spokojeně žije ve Splitu a zpívá v rockové skupině Rawbau.

S koncem semestru se ve mně však ozvala touha cestovat. A kam si myslíte, že okamžitě vedl můj prst, když se zabodával do mapy? No samozřejmě, do Chorvatska. Sice jsem měla jisté pochybnosti, jestli nemám jezdit do Německa, ale ať bych jela tak či onak, byla bych tam, kde bych chtěla být. Alespoň na tu krátkou chvíli.

Mé dobrodružství začíná na našem nádherném hlavním nádraží, odkud mi jede vlak do Prahy. Je to rychlík, za hodinku a čtvrt jsem ve stověžaté matičce a čekám na můj další vlak jménem Vindobona cestující do Rakouska.

Jo, chvilku. Se vám to řekne. EC mělo zrovna zpoždění o hodinu. To mě pěkně nakrklo. Podívám se na hodinky – devět deset. Príma. Takže v deset deset pojedu nach Österreich. To je skvělé, vážně. A to jsem si myslela, že všechno proběhne hladce, a v Klagenfurtu přestoupím ještě ten večer na spoj přes Slovinsko do Záhřebu. Máš to holka pech.

Inu dobrá. Já a můj nejlepší přítel batoh se rozhodneme, že půjdeme koupit nějaké věci na cestu. V hale jsme našli kavárnu s novinami, takže je jasný, co uděláme. Sedneme si a budeme číst, co je nového. Mají tam totiž i cizojazyčný tisk, tudíž mohu louskat a louskat. Hodina uběhne jako voda. Už se těším, až si sednu do kupé, ale ejhle, vlak nikde. Ještě čtvrt hodiny!

Ano, s hrdostí sobě vlastní, a s notnou dávku ironie, musím říci, že se České dráhy drží svého hesla znamenitě. Totiž že ČD: „Času dost.“

Už toho mám po krk. Nevadí. Má trpělivost je jáma bezedná, tudíž si jdu na zklidnění koupit krabku cigaret, ať mám co kouřit. Nutno říci, že já nekouřím, jsem takový sváteční kuřák, takže mi stačí jedna cigaretka za den. Když však piju, jakože alkohol, tak to mi ani ta jedna nestačí. To se tak rozhulim, že na mě ani ta nejuhelnější elektrárna nemá.

Ho! Naštěstí si vzpomenu, že „pan Batoh“ má v útrobách takovou knížku s tvrdými deskami a asi stovkou stránkami, které jsou čisté jak panenské lůno. Samy se nabízejí k popsání. Najdu v penále propisku a začnu si psát vlastní příběh a myšlenky, co mi přišly na mysl. Většinou se teď jedná o zpoždění a o barvě vláčku Vindobona VT 5145.

Co mě ségra vzala k vlakům, začala jsem se o ně zajímat i já. Nejenom že je to skvělý relax pro pocuchané nervy a únik od reality uhoněného města, ale je to také pohled do historie, která vám dává načichnout vůní starých parních lokomotiv, které se tu proháněly ještě za časů našich prababiček. Nutno říci, že ještě dneska vídám Albatrose nebo Rosničku, ale to jenom díky tomu, že se o to nadšenci s radostí a láskou starají.

Moje sestra a její přítel jsou členy Zubrnické muzeální železnice a opečovávají na svém stanovišti tak krásné exempláře jako je například „Rebelka“, která si zahrála ve filmu Rebelové nebo žlutá drezínka, která je doteď pojízdná. Největší radost jim ale asi dělá Hurvínek. Ne ta postavička, ale vláček s označením M 131. Tím jsem jela také a musím říci, že se vždycky těším, až se zase obléknu do uniformy z let sedmdesátých a projedu se jako průvodčí v zácviku v tomto padesát nebo pětapadesát let starém vláčku. Pravda, je to dědeček, ale o to jde. Veteráni se nedávají do šrotu. Ti se nechávají na památku let minulých.

Jů, to jsem se rozkecala. Málem jsem propásla svoji Vindobonu. Hup do kupé a jede se. Sláva!

Mašinka, jakoby si byla vědoma, že něco propásla, se žene vysokou rychlostí, která by se skoro dala srovnat s francouzskými vlaky typu TGV. Je to nádhera. Teď už doháníme ztrátu času, která se nahromadila předtím a hrozí, že budeme v naší cílové stanici včas.

EC jedu podruhé a užívám si to. Poprvé jsem byla na cestě do Drážďan a zpět. Tenkrát slavil narozeniny můj „bratr“ Marcus a pozval mě. To byla akce! Nejprve si mě s kolem vyzvedne a dorazíme k nim domů, kde mě představí mamince. Potom jdeme za tatínkem, mým starým známým, Helgem. Je to velmi srdečný muž. Snad někdy trochu otravný, ale vždycky má veselou mysl a snaží se pomáhat jak to jde. Je to blázen do vlaků stejně jako moje sestra a švára. Ve sklepě, kde má svou malou dílničku, jsme si dali pivko, kterému říká „willkommen Bier“ a potom se šlo na oběd. Byl ve dvanáct a Marcusova maminka Saskia se opravdu vytáhla. Udělala špagety s rajčatovou omáčkou a masovými kuličkami. Bylo to výborné. Jenom jsem byla z toho piva ovíněná, ale to nevadilo. Mluvila jsem stejně hodně jako Helge, takže jsme si padli znova do noty. Opravdu, jak otec s dcerou. Oba dva drblí pavlačí nebo něčím větším.

Party byla skvělá, konala se na zahradě v kruhu rodinném. Povídala jsem si se všemi jeho příbuznými a také kamarády. Ale byl tam jeden klučina, metalista, a s tím jsem zažila krušné chvilky. Ale to bych nerada rozepisovala. Snad jen naznačme, že jsme se sťali pod obraz a pak vyváděli velmi nemravné záležitosti v obýváku paní Saskie, kde jsem měla připravenou postel.

Nějak jsem se v tom bloumání vzpomínkami dostala až na druhou stranu republiky, ale upřímně – zajímala by vás cesta vlakem, kde všichni buď četli nebo hráli dámu na magnetické tabulce, přičemž jsem s úspěchem nudou usnula? No tak vidíte.

Klagenfurt nám všem kyne na pozdrav a my jemu také. Z okna vystrčím ruku v gestu pozdravu. Zvednu svou dřevěnou pr… Pardon - velmi ztvrdlé pozadí a vypadnu ven si procvičit všechny kosti v těle. Na vlaky si nemůžu stěžovat. Tedy na tyhle. Co ale jezdí do Chorvatska, to je nižší třída, kde na vás vybafne tu žvýkačka, nedopalek od cigarety, roztržené sedačky, zaprášená kupé. A smradlavé toalety. Je to však lepší, než se ve slovinském městě snažit najít autobusák a spolu s ním ceduli, na níž by bylo velkými písmeny napsáno „JEDEME DO ZÁHŘEBU.“ To bych si mohla rovnou vzít stopa a vyšlo by mě to jen na pár facek a pár dní snahy domluvit se. Nakonec bych se tam ale nedostala, takže…

No, musím se ptát, proč se zrovna mě musí stát to, že stojím na hranicích a snažím se najít pas, který se mi zaběhl do nejnemožnějšího kouta batohu. A to jsem myslela, že jsme kámoši.

„Momentíček.“ Usmívám se křečovitým úsměvem na velmi chlupatou ruku zákona Balkánu. Je hluboká noc. Asi dvě hodiny po půlnoci, takže si dovedete představit, jak vypadám; opuchlé oči, rozcuchané vlasy a nevrlá nálada. I to se stává. Konečně jsem nahmátla toužebný dokument a podala ho celníkovi.

Ten si ho chvilku prohlíží a když dojde k fotce, musí se podívat dvakrát na to, jestli to strašidlo před ním, je ta docela hezká a učesaná dívenka na fotce. Nakonec mi ho vrací se slovy: „Krásný pobyt v Chorvatsku, balkánský ježíku.“

Nechápu, co tím mínil, ale když v pět hodin a patnáct minut dorazíme do cílové stanice Záhřeb, musím se jít podívat na sebe do zrcadla. Hm, nic překvapujícího. Už chápu, proč mě nazval ježíkem. Jeden vlas sem a druhý tam, třetí na opačnou stranu a čtvrtý zase zpět. Prostě rozcuchaný ježek.

Zkusmo ponořím ruku do batohu a hledám hřeben. A jako na potvoru jsem si ho zapomněla přibalit. Hm. Pěkná věc. Takže si ho budu muset koupit v nejbližší drogerii.

Na ulici před nádražím se rozhlédnu a musím se divit – je tu čisto. Tak to jsem ještě nezažila. U nás je menší nepořádek. Ale bezdomovci tu jsou. Dva. Chrní pod novinami. Klasika. Musím si najít ubytovnu, alespoň na těch pár hodin, co tu strávím, abych mohla zjistit, jestli se tu dneska ráčil objevit pan Bilič.

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy