Kapitola IV - Noc mých snů

čtvrtek 10. únor 2011 18:41

Utkání s Maltou v Zagrebu, Chorvatsko, 17. 11. 2010

A zde již vypadá, že bude konec, ale ono... to bych ani nebyla já, abych se nerozepsala... Noc, jež skončila šťastně, ale ne necudně. Prozatím...

O, jak skvělé. Jediný krásný kousek, co mám v batohu, mi sebere pan Chorvat. A pak se div, že si ostatní myslí, že jsi koketa. Já se nedivím, já to vím, ale se Slavenem to chci udělat úplně jinak. Chci se mu přiblížit, ale ne zas až tak moc. Už teď je pro mě dost velká věc, když sedím vedle něho a dotýkám se jeho kolena. No nic. Kapituluji.

„Půjdu spát.“ Zhasnu světlo nade mnou a uvelebím se v sedačce.

Nad hlavami nám svítí mdlá bílá světla, která nikterak neruší unavené spáče, a ty, kteří ještě nespí, ukolébá do říše snů tiše vrnící motor Karosy, ve které jedeme. Občas nadskočí, jak se na jinak ploché dálnici objeví díra, ale zase si sedne a pokračuje v krasojízdě nach Salzburg. Ve spánku nemohu nijak ovlivnit fakt, že mi hlava sama spadla na Slavenovo rameno a on mi teď hladil vlasy.

V hotelu se ještě slepá nechám vést do koučova pokoje. Slyším Luku, toho vatrenika s prořízlou pusou, jak říká: „Jen nezapomeň kouči, že nesmíš přes pokutové území. Mohl by to být ofsajd, z nějž by mohla vylézt nová generace obránců Biličů s českýma kořenama.“

Slaven mě pomalu položí na pohovku, batoh mi dá vedle.

„Míšo, prober se.“ Poplácává mě po tvářích. „Ještě jsi mi toho o sobě moc neřekla a já jsem velmi zvědavý člověk.“ Vzdá se fackování a jde uvařit kafe. Hrníčkem plným teplé a voňavé tekutiny mi krouží sem a tam, ale já, i když mi to hodně moc voní, nehnu ani víčkem. Jen si odfrknu.

„No ták. Slečno.“ Položí šálek na skleněný stůl. Cítím, jak si sedá vedle mě a bere mi ruku do dlaní. „Tak víš co?“ Mění rychle taktiku. „Jsi jako spící Růženka.“ Mluví chorvatsky, ale tak pomalu, že mu rozumím každé druhé slovo a zbytek si domyslím. „Takže mi dochází, že kafe tě neprobere. Chtěla bys polibek od prince?“ Už mu patrně došlo, že to jen hraji a spím jen tak na oko.

Pomalu pootevřu víčka: „To by bylo krásné. Dojdi pro nějakého.“ Lehce se usměji a zase zavřu oči. Čekám na jeho reakci.

„No, naposledy jsem při pochůzce zjistil, že všichni princové usnuli, zrovinka jako ty.“ Kecá. Ale musím říci, že obratně. A pokračuje. „Tak mě napadlo, jestli by ti místo polibku od princů Petriče nebo Modriče nestačil od někoho jiného. Třeba od krále.“

No jo, je sběhlý v návrzích pro slečny. To jsou ti rockeři s duší romantiků. Svou hru rozehrál skvěle a já mu na ni skočila. Zavrtím se a odpovím: „Když nejsou k mání princové, bude mi muset stačit král.“

Signál zazněl jako gong v indickém chrámu. Slaven na nic nečeká a políbí mě něžným polibkem. Jen takovým hravým motýlkem na tvář.

„To nic nebylo. Král asi zklamal.“ Provokuju.

Tak se dá znova do práce. Tentokrát se nade mě nakloní a ruce si opře o polštář. Chvíli mi hladí nos a pak mi dá vášnivý polibek. Ten nejkouzelnější a nejskvělejší, co jsem kdy dostala.

Konečně se od sebe odtrhneme. Je to sice těžké, ale musíme. Není to zrovna nejlepší příklad pro fotbalisty, aby si trenér vodil na pokoj dívky, když sám připouští chlapce k manželkám a přítelkyním jen za odměnu po zápase. Nechci nic říkat, ale já po něm začala skutečně toužit.

Sednu si, pořád v jeho objetí, a poděkuji mu za probuzení.

„Děkuji ti za probuzení a za snětí kletby, králi Slavene.“ Usměji se tím nejšťastnějším úsměvem, který mám po ruce.

Není to těžké. Vždyť endorfin se naplaví už jen při sebemenším náznaku polibku od milovaného člověka. Tedy u mě je to jen při setkání s ním, což se projevuje nadměrným zvednutí koutků, a to má za následek, že působím jako usměvavý idiot, jenž právě uprchnul z Bohnic. A k tomu nepřítomný pohled a trochu víc nadměrné energie a můžeme si gratulovat, jak jsem ve skvělém čase zaběhla šedesátku. 

Ten okamžik se však jako dým vypaří, když si přesedne do křesla naproti mně a prohlásí: „Michaela je krásné jméno. Tak mi vyprávěj něco o sobě. Chci o tobě vědět víc.“

Najde si sobě příjemnou polohu s nohou nedbale přehozenou přes druhou a poslouchá. Upíjíme z malých hrnečků kávu Jacobs Krönung a já vyprávím, co se mi stalo i nestalo, dokud není spokojenější. Co jsem do té doby prováděla a jak jsem se dostala k fotbalu a proč trénuji jenom s kluky.

Oči barvy lesa mě pozorně pozorují a dělají si poznámky o každém mém pohybu, který udělám. Črtají si do paměti i tu sebemenší drobnost mé postavy i obličeje až k tomu nejposlednějšímu vlasovému váčku, který mám na hlavě. Pak se mi zabodnou do mého šedomodrého pohledu, který na něj vrhám.

Je to zvláštní pocit. Proti vám si sedne velmi pohledný muž a vůbec byste neřekli, že je to čtyřicetiletý Chorvat a trenér hrvatskeho nogometneho savezu. Teda fotbalového nároďáku. Teď to je spíš rocker a unavený muž. Sako si svléknul, má ho pohozené na židli v kuchyni, kalhoty s hnědým koženým páskem na druhém křesle. Na sobě má pouze vínové boxerky a musím říci, že bych nechtěla teď být v jeho těsné blízkosti, protože bych mu je sundala a udělala něco velmi příjemného, co by vůbec neodmítal. A ještě je oblečen do bílého tílka, takže je patrno jeho tetování na předloktí, když mává rukou při povídání.

Je to dlouhý večer. Delší, než kterýkoliv jiný, strávený s mými přáteli v opojení alkoholu či tancováním na vyhlášených diskotékách a pozdějších muchlanicích. A musím říci, že je to i příjemnější. Mluvíme spolu otevřeně, ale nedovolujeme si žádné necudnosti. Ten polibek byl jenom taková menší třešnička na dortu.

Protáhnu si záda, protože už mě začínají bolet. Promnu si oči a poprosím: „Slavene, mohla bych už jít spát?“

Sice to dělá nerad, ale zavede mě do ložnice, kde mám pro dnešek lůžko. On si lehne na gauč. Prý tak spí občas na zkouškách kapely, když má po zápasech a nemá si kde odpočinout.

„Jo a než se začneš převlékat, tak vydrž, hned ti něco přinesu.“ Splaší se ještě.

V kuchyni vezme sako a vyndá z klopy košilku. Vrátí mi ji a omluví se. Popřeje mi dobrou noc a trochu posmutní: „Tady máš tu krásnou košilku v našich barvách. Snad tě v ní ráno alespoň koutkem oka zahlédnu.“ Toužebně si povzdechne.

To bych nebyla já, aby se mi ho nezželelo.

„Víš co, Slavene?“ Položím ruku v bok. „Co kdybys za hodinku přišel a lehl si ke mě, aby sis užil dotek té látky a barvy Jaderského moře?“ Trošičku výmluva, co? No, ale je to dáno tím, že nechceme spát sami.

S nadšením souhlasí, jenže ani ne za půl hodiny, co jsem vylezla ze sprchy, jsem oblečena do negližé a ležím přikrytá po hrudník v posteli, se otevřou dveře:

„Fakt to musí být hodina?“ Škemrá Slaven. „Nemohlo by to být už teď?“

Už jsem pomalu usínala, ale na jeho hlas reaguji jako Pavlovovi psi. Otevřu oči a poklepu na místo vedle mě. Nemůžu mluvit. To jsem až moc líná. Dokázala bych říct maximálně tak dobrou noc, a tím by to haslo.

Vysoký muž se snědou pletí se jako malý kluk vrhne na velké letiště a zaparkuje na svém místě. Dostane přidělenou deku. Ví, že se nic nestane, tak jen ovine ruku kolem mého boku a zašeptá mi do ucha ty nejhezčí slova, která jsem ten večer slyšela, i když byla naprosto obyčejná:

„Dobrou noc, Míšo. Rád jsem tě poznal.“ A dovolí si mi dát pusu na skráň.

Otočím se k němu, až se naše nosy málem dotýkají, chvíli ho tak pošimrám a potom mu pusu oplatím. Na rty samozřejmě. Nejsem troškař.

„Dobrou noc Slavene. A děkuji.“

Michaela Rejzková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Michaela Rejzková

Michaela Rejzková

Budu psát s přestávkami svou knihu. Tedy dokončenou a zde ji budu uveřejnovat, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co je moje tvorba. Kdo jsem a co dělám, taky to budu psát. Neochudila bych vás o nějaké perličky naší rodiny. Snad se to povede. A vy se trochu budete smát či plakat.

Jsem Michaela, hledám si práci, ráda píši. Jsem hrozně tvrdohlavá a jdu si za svým, což se ukázalo v největší míře teprve až po jednadvaceti letech. Tak bych v tom ráda pokračovala. Jdu si za svým snem, osudem a přáním. Mám ráda fotbal, Hvězdnou bránu a taky kočky. Jsem taky strašlivej diblík. Ahoj!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy